Až do 11. května 1998, kdy odpálila tři pokusné jaderné výbuchy, provedla Indie pouze jediný podzemní jaderný výbuch o síle 12 kilotun, a to v roce 1974 v Pokharanu v Radžastánské poušti. V té době byl tento výbuch do značné míry považován za odpověď na první čínský jaderný test v roce 1964.

V roce 1960 byl do Indie dodán kanadský jaderný reaktor a jaderné palivo z Kanady a USA. Americké a francouzské firmy pomohly vybudovat prototyp závodu na přepracování jaderného materiálu, který v roce 1966 začal z vyhořelého jaderného paliva oddělovat plutonium. Při jaderném testu v roce 1974 bylo již použito plutonium získané z paliva spotřebovaného v prvním reaktoru. Ani jedno z jaderných zařízení nebylo (a dodnes není) pod mezinárodním bezpečnostním dohledem. V šedesátých letech pak USA a Kanada dodaly Indii ještě další čtyři reaktory.

Francie v letech 1973 až 1978 pomáhala při výstavbě velkého závodu na přepracování jaderného materiálu v Tarapuru a v letech 1983 až 1993 dodávala do Indie uran. Bývalý Sovětský svaz dodával pro radžastánské reaktory těžkou vodu.

Indie nyní vybudovala závod na obohacování uranu a má celkem deset jaderných reaktorů. V roce 1985 uvedla do provozu reaktor v Dzurve, který produkuje asi 2,5 kg plutonia ročně. V roce 1986 začal přepracovací závod v Prefre oddělovat plutonium vyprodukované jednotkou v Madrásu, která taktéž není pod mezinárodním dozorem.

Odhaduje se, že indická roční kapacita výroby plutonia činí asi 75 až 200 kg, což je pětkrát až desetkrát víc, než si vyžaduje její jaderná energetika a jaderný výzkumný program. Podle jiného odhadu nahromadila Indie do roku 1995 až 400 kg zbrojního plutonia, s nímž by mohla vyrobit asi 65 atomových bomb.

Indie také vyvinula transportní systémy schopné nést jaderné zbraně. V 60. letech dodaly USA do Indie základní raketovou technologii. V roce 1992 zakoupila Indie od Ruska tři raketové motory pro střely na tekuté palivo a souvisící technologii. Indie také uskutečnila několik testů balistických raket s dlouhým doletem typu Agni (dolet 2500 km) a střely s kratším doletem Pritvi (250 km).

Indie má rovněž aktivní program jaderných ponorek. V roce 1988 si pronajala sovětskou ponorku třídy "Charlie" a v roce 1992 již rozvíjela svůj vlastní projekt ponorky, založený na sovětském designu, ale využívající indický tlakovodní reaktor. Reaktor vyžaduje zbrojní štepný materiál, takže nese riziko šíření jaderných zbraní. K dnešnímu dni každá země, která má ponorku na jaderný pohon, vyvinula z této ponorky plošinu pro odpalování jaderných raket.

Indický program jaderných ponorek realizuje Indické námořní vojsko (Indian Navy) a Úřad pro atomovou energii (Atomic Energy Department). Souběžně probíhá vývoj balistické rakety odpalované na moři (SLBM). V roce 1992 začaly v Bangaloru práce na balistické střele Sagarika, která je variantou rakety Pritvi, odpalované ze země. Její plánovaný dolet je 300 km a má být menší než Pritvi.

O indické jaderné střelnici v Pókharanu je známo málo. Indie a Pákistán podepsaly dvoustrannou smlouvu (ratifikována v roce 1991) zakazující vzájemné útoky na jaderná zařízení. Nicméně, snahy o ustavení zóny bez jaderných zbraní v regionu byly neúspěšné. Dokud má Čína jadernou kapacitu, odmítá se Indie k takové zóně připojit. Indie také obviňuje Pákistán z "agresivního jaderného postavení".

Pákistán uskutečňuje program jaderného zbrojení od roku 1976 a odhaduje se, že má 100 až 200 kg zbrojního uranu. Pákistán ohlásil, že natrvalo zmrazil výrobu jaderných zbraní a nebude testovat jaderná zařízení, ale že také svůj program nezruší, dokud bude podobný vyvíjet Indie.

květen 1998