Plivající blázni?

Když procházíte laboratorní chodbou a náhodou otevřete jedny dveře, spatříte v místnosti skupinu dospělých. O vteřinu později si uvědomíte, že všichni žvýkají umělohmotné dětské hračky. V rozpacích zamumláte omluvu a rychle se vytratíte.

Dostali jste se na setkání bláznů? Ale ne - přinejmenším ne tak docela. Nedávno se totiž dospělí dobrovolníci ve Výzkumném ústavu výživy a potravin (TNO Nutrition and Food Research Institute) v Nizozemí zúčastnili důležitého výzkumu, zda chemické látky, uvolňující se z nejrůznějších dětských kousátek a podobných výrobků z PVC, ohrožují zdraví dětí.

Testy, koordinované holandským vládním Národním institutem pro veřejné zdraví a životní prostředí (National Institute for Public Health and the Environment - RIVM) a uveřejněné koncem září 1998, jsou jednou z posledních epizod příběhu, který začal loni v dubnu, když dánská vláda požádala Evropskou komisi, aby takovéto výrobky z PVC zakázala, protože pokusy prokázaly, že z nich mohou unikat znepokojivě vysoká množství ftalátů.

Ftaláty jsou chemikálie přidávané k přirozeně tvrdému PVC, aby byl měkčí a ohybatelný, a mohou činit až 40 % celkového objemu výrobku. Tato změkčovadla nejsou chemicky vázaná na PVC a jsou přirovnávána k vodě v houbě, i když přesnějším přirovnáním by mohl být spíše ztuhlý sirup.

Výsledky dánských testů byly loni v srpnu doplněny důkazy a potvrzeny dalšími obavami, že totiž množství ftalátů absorbované chlapci může stačit k tomu, aby se později stali neplodnými. V dubnu tohoto roku požádalo také Španělsko Evropskou komisi o urychlené řešení tohoto problému, přičemž další země deklarovaly, že pokud nedojde k řešení na úrovni Evropské unie, přijmou svá vlastní nezávislá opatření. V současné době již učinily kroky k zákazu ftalátů ve výrobcích pro děti Dánsko, Rakousko, Švédsko a Norsko.

Ekologická organizace Greenpeace, pořádající kampaň proti chlororganickým látkám se speciálním zaměřením proti PVC, přilévala po celé toto období olej do ohně. Organizace zahájila velkou předvánoční kampaň proti hračkám z PVC a i sám Santa Claus sestoupil se svých výšin a protestoval v obchodech s hračkami po celém světě.

Rozruch kolem měkčeného PVC se týká vědy, jejích hranic, jejího využívání a zneužívání. Jde o diskusi na okraji velmi vážných sporů o hodnocení rizik a postupných i vzdálených cílech politiky vztahujících se ke znečišťování, které nyní probíhají mezi evropskými vládami (a někdy i uvnitř jich samotných), nevládními organizacemi zabývajícími se otázkami životního prostředí a průmyslem.

O myších a lidech

Poté, co byly obavy z hraček z PVC (přesněji řečeno “předmětů pro děti, u kterých se předpokládá, že budou vkládány do úst”) předloženy Evropské komisi (EC), byl tento horký brambor rychle hozen Vědeckému výboru EC pro toxicitu, ekotoxicitu a životní prostředí (ECs Scientific Committee on Toxicity, Ecotoxicity and the Environment - SCTEE), který zveřejnil své stanovisko letos v dubnu.

SCTEE mnoho věcí vyjasnil. Tento problém není nový. Všeobecné obavy z nebezpečnosti ftalátů podnítily už na začátku osmdesátých let mnoho výzkumů v Evropě i jinde na světě. Hračky z měkčeného PVC obsahují celou řadu ftalátů, ale během devadesátých let došlo k nezveřejněné změně, takže dnes je zdaleka nejběžnějším DINP (Di-iso-nonyl phthalate), k němuž se přešlo od DEHP (Di(2-ethylhexyl) phthalate), na který se soustřeďovalo mnoho výzkumů toxicity již v minulosti.

Standardní postup, který SCTEE používal k určování rizik způsobených ftaláty, bylo studium literatury o prokázaných toxických účincích (většinou na zvířatech), přičemž maximální doporučená dávka pro lidi byla stanovena tak, že se vzala do úvahy přibližně stonásobná “krajní mez bezpečnosti” nad nejvyšší “úrovní, kdy ještě nejsou pozorovány účinky”. Takto omezené množství informací však znamená, že další “přikrašlování” (v obchodě známé jako "expertní posudek") je obvykle ve studiích podobného druhu nezbytné. Zde SCTEE musel vzít v úvahu skutečnost, že hodnocení rizik formálně nebere v potaz, že dětská hračka může obsahovat více než jeden ftalát (a jiné obavy vzbuzující chemikálie) a že děti jsou jejich působení vystaveny také prostřednictvím ostatních cest včetně potravy a vzduchu.

Vědci SCTEE došli k závěru, že dva nejběžnější ftaláty mají krajní mez bezpečnosti pouze 8,8 u DINP a 67 u DEHP. Ostatní hodnocené ftaláty, přítomné v menších množstvích, mají krajní mez bezpečnosti od 190 do 13000. “Nízká krajní mez bezpečnosti u DINP odůvodňuje obavy,” říká Vědecký výbor, ale “méně se obávají” DEHP, protože mechanismus spouštějící účinky při nízkých koncentracích (rakovina jater u krys a myší) se považuje za specifický pro hlodavce - což je poněkud dvojsečný argument, třebaže je prokázáno, že kultury lidských buněk se přinejmenším zdají být neovlivněny.

Vědci SCTEE též potvrdili, že jejich sesterská organizace Vědecký výbor pro potraviny (Scientific Committee for Food - SCF) - považuje tyto účinky na hlodavce za významné, a požaduje stonásobné zvýšení krajní meze bezpečnosti. Byli si také vědomi, že “stanovení nižšího faktoru nejistoty odvozeného z dat je... obtížné”. Nicméně přesto neohroženě poskytli svůj expertní posudek, který byl rozdílný od stanoviska SCF.

Cucej to a uvidíš

Mnoho lidí se domnívalo, že zřetelně vyjádřené názory jednotlivých ministrů životního prostředí a komisařky Evropské komise pro “zdraví a bezpečnost spotřebitele” Emmy Boninové povedou k nějaké formě restrikcí změkčeného PVC. Rozhodnutí, které bylo vydáno v červenci, však pouze radí členským státům “pozorovat....a jednat, pokud to bude nutné”, jestliže budou mít důkazy, že dochází k ústupkům v bezpečnostních limitech SCTEE.

Jak brzy prokázal široký výzkum, bylo to rozhodnutí kontroverzní. Jedním z veřejně známých důvodů omezenosti těchto aktivit je totiž praktický problém, který odkryl až SCTEE. Zaangažovaní totiž nepovažovali za možné vyhodnotit množství ftalátů, jež děti absorbují žvýkáním kousátek a podobných věcí. A tak se vědci vrátili zpět k laboratorním simulacím, jejich výsledky se však značně liší.

Z prací zkoumaných SCTEE vyplývá, že statické metody, stejně jako některé průmyslové testy, prokazují o dva až tři řády nižší úroveň vylučování ftalátů, než mají průzkumy dánské a Greenpeace, při nichž je uplatňována křížová metoda. Rakouský výzkum simuloval dětské cucání a došel k ještě vyšším hodnotám. A podle Laboratory of the Government Chemists ve Velké Británii mohou být výsledky ovlivněny také tím, zda se z výrobku během testu oddělují částečky, tedy jestli se drobí. SCTEE zdůrazňuje, že pokud k tomu dochází při pokusech, “je pravděpodobné, že ve skutečném životě je tento problém ještě větší”.

Problémem tedy je, že pokud neexistuje standardní, opakovatelná, realistická metoda, potom není možné stanovit standardy expozice - a to je potřeba zdůraznit ještě dřív, než se dostaneme ke sporům kolem důsledků vylučování ftalátů pro lidské zdraví.

Jak stanovisko SCTEE, tak také červencové doporučení Evropské komise vyjadřují naděje v pokus o vyvinutí standardních metod v Nizozemí, což je místo, kam se teď dostáváme...

Holandský plivací test

Holandský postup, vedený RIVM, je v principu jednoduchý. Hlavní snahou bylo vyvinout umělou metodu pro měření úniků ftalátu DINP, vyvolaného mechanickými pohyby v simulovaných slinách. Vzorky od dospělých dobrovolníků, instruovaných, aby se “chovali, jako kdyby byli miminka”, měly poskytnout referenční hodnotu ve standardních podmínkách. To bylo použito k “cejchování” metody umělé. Jednotlivá pozorování měla zjistit, kolik času děti a batolata stráví doma žvýkáním předmětů. Pozorování byla kombinována tak, aby se stanovilo, jak dalece jsou děti vystaveny působení těchto látek.

Výzkum postavil do ostrého světla slabé a silné stránky přístupů klíčových aktérů: Greenpeace, výrobců PVC a výrobců hraček.

Zmíníme-li nejdříve rozhodovací orgány, tedy ty, kdo mají možnost věci ovlivnit, je třeba připomenout, že Holanďané mají relativně silnou tradici otevřené vlády. Skupina “Consensus Group” pracující na těchto metodách, je sestavena ze zástupců vlády, průmyslu a spotřebitelů. Zápisy z jejich schůzí byly dokonce publikovány na webové stránce ministerstva zdravotnictví.

To vše se může zdát lidem žijícím v méně osvícených zemích pozoruhodné. Nicméně hlavní protagonista v celé kauze, ekologická organizace Greenpeace, navzdory tomu, že měla k dispozici technickou expertízu, nebyla k účasti přizvána, i když byla průběžně informována, jak řekl předseda skupiny Consensus Group, Hans Konemann. Podle Davida Santillo z vědeckého pracoviště Greenpeace na Univerzitě v Exeteru, by se Greenpeace stejně nezúčastnilo, protože organizace “považuje hračky z PVC za nepřijatelné a zbytečné riziko”.

Celá věc vyvolává nepříjemné otázky o násilném konsensu (o “přijatelné” úrovni expozice) tam, kde žádný neexistuje. Členská základna Greenpeace v Holandsku (600 000 na 15 milionů obyvatel) je největší na světě a pravděpodobně představuje silný názorový proud v zemi, kde dokonce i vláda požádala o dobrovolné stažení hraček. Konemann tvrdí, že “konsensus je možný v technických záležitostech” jako jsou těžební metody, zatímco přijatelnost používání PVC je lepší nechat na politicích. Ale přinejmenším “diskuse na této úrovni bude plodnější, jestliže fakta už nebudou zpochybňována”.

Konečným výsledkem však je, že kromě úředníků z institucí spojených s vládou, převládají ve skladbě Consensus Group zástupci průmyslu včetně Exxonu (výrobce PVC), obhájci chloru jako je CEFIC a výrobci hraček jako je Mattel. Ačkoli členové skupiny nebudou bezpochyby nařčeni ze zaujatosti, klíčovou otázkou zůstává, zda taková skupina má naději být vnímána jako vyvážená a neutrální.

Dalším velkým problémem je, že o dětech platí jedna zřejmá skutečnost, a to že je nelze zařadit do standardních balíčků. Zdůrazňovat standardizaci více než rizika v tomto případě ztrácí smysl. Také dětská fyziologie a fyzické schopnosti se od dospělých liší. Ale, jak říká Konemann, “etické a praktické důvody znemožňují provádět testy na malých dětech”. Ve skutečnosti to holandské zákony nedovolují, lze to pouze v případech, kdy je riziko “zanedbatelné”. Ironií je, že to co je zakázáno v laboratoři, je povoleno doma, což neopomíjejí zdůraznit kritici PVC.

Nakonec výzkum skončil neprůkazně. Naznačil, že expozice byla menší než ukazoval dánský výzkum, který způsobil poplach. Ale pro děti ve věku 3 - 12 měsíců se může expozice "ve vzácných případech" rovnat nebo překračovat bezpečnostní limity. V tisku to bylo popsáno jako že “dětem nebude ublíženo, děti nepocítí žádnou bolest” (New Scientist 3/10/98). Ale jen málo dětí bylo monitorováno při žvýkání (pět 3 až 6 měsíčních a čtrnáct 6 až12 měsíčních) a výsledek se opíral o chování dokonce ještě méně dětí, které žvýkaly daleko více než ostatní. Nakonec extrapolace k “vzácným případům” (1 ze 100 nebo méně) nebyla pravděpodobně spolehlivější než kulečníková hra. Objevilo se také několik překvapení - více ftalátů unikalo, když dospělí žvýkali kousátko, než když žvýkali standardní kroužek z něj uříznutý, a 6 - 12 měsíční děti strávily daleko více času cucáním jiných hraček, nebo ne-hraček, než předmětů sloužících ke žvýkání - což vše dále přispívá k našim nejistotám.

Rizika hodnocení rizik

Greenpeace jistě věří, že stojí na pevné půdě. Santillo dává do kontrastu EU označování (labelling) požadované pro DINP v laboratoři, kde nálepky lahviček chemikálií varují slovy jako: “možné riziko nevratných účinků” a “může způsobovat rakovinu” s označováním těch samých chemikálií v hračkách, které bývají označeny jako “netoxické”, a mává rukou nad protiargumenty jako je relativní expozice. “Háček je v tom, že máte dva různé standardy. V laboratoři je kladen plný důraz na zabránění zbytečným rizikům. Ale když dojde na hračky, všechno "jde dál", dokud není prokázáno poškození. Cucání nebezpečných hraček není v žádném případě nezbytné - je dostupná celá řada bezpečnějších alternativ, které nevyžadují změkčovadla. Vystavování lidí zbytečným rizikům je eticky nepřijatelné.”

Průmysl obvinil Greenpeace z panikaření kolem možných účinků na žlázy s vnitřní sekrecí (pohlavní orgány). Santillo to popírá. Některé látky mohou být aktivní. “Ale to není to, co Greenpeace zdůrazňovalo”. Publikace Greenpeace, od jejich Business News až k nedávným komentářům k holandským testům, se skutečně odvolávají na možnost poškození žláz s vnitřní sekrecí. Zda na to lze pohlížet jako na přijatelnou marginální poznámku, nebo jako na podvědomý náznak, pravděpodobně zůstává na pozorovateli. Hlavní vědecké hodnocení Greenpeace, publikované loni v září, zdůrazňuje možné dopady na reprodukci a vývoj (což je širší záležitost než porušení žláz s vnitřní sekrecí) a dále na ostatní s rakovinou související účinky. Potom je to ale v rovnováze se zprávou SCTEE nebo ji to vyvažuje.

Pokud má Greenpeace nějakou slabou stránku, je to možná hodnocení rizik. Když zdůrazňujeme chyby jedné alternativy, svádí nás to na falešnou cestu. Jakkoli je to dvojznačné, má Greenpeace tendenci uchylovat se od mínění, že jedna alternativa je bezpečnější než jiná. Webové stránky Greenpeace o alternativách se snaží ukázat, že alternativy nejsou nutně bezpečnější jednoduše proto, že neobsahují PVC. Zabývají se dejme tomu otázkou “Jak víte, že jsou bezpečnější?” a potom vás zavlečou do hodnocení rizik látky po látce s jejími nesčetnými možnostmi, ale s minimální informační hodnotou. Greenpeace na to pohlíží jako na protahovací politiku průmyslu a jako na protiklad principu předběžné opatrnosti. Nicméně oni sami (a vlády) provedli hodnocení rizik přijatelným způsobem, když označili chlororganické látky jako ty, kterým musí být věnována prioritní pozornost. Možná že odpovědí je “zásada rovnosti” - jestliže máte srozumitelná kvantitativní data o alternativách (nebo alespoň rozumné vyhlídky je získat), potom můžete provést kvantitativní hodnocení rizik. Ale když máte pouze kvalitativní data látek nebo skupin látek, potom hodnocení rizik a další činnosti musí být prováděny na této úrovni.

Nápor na způsob myšlení

Není pochyb, že PVC průmysl (a širší chlorová "komunita") se cítí být pod tlakem, nespravedlivě vyřazena. Proč tomu tak je, ptá se webová stránka "Chlorophile" (pozn. překl.: jde o slovní hříčku: Chlorophyll = zeleň listová, kdežto Chlorophil = milovník chlóru), že “problém s hračkou z jednoho materiálu” má za výsledek, že “několik vlád požádalo o ustoupení od hraček z měkčeného PVC”, zatímco v jiném případě, pokud jde o vysokou úroveň nitrosaminů (org. látky obsahující skupinu -NH-N=O) v gumových dětských dudlících, “pouze začali s ustupováním od tohoto konkrétního předmětu”? Zanícení Greenpeace pro věc s přímými akcemi, konfrontačními taktikami a vysokou informovaností médií, zasahuje citlivý nerv. Přesvědčení, že jednají racionálně a eticky, může někoho vést naopak k závěru, že Greenpeace mohou mít neetické nebo iracionální motivy. “Fundraising, tedy získávání finančních prostředků strašením rodičů?” ptá se stránka Chlorophile, širší protichlorová kampaň musí být vedena “důvody známými pouze Bohu a jim samotným”. British Plastic Federation “odsoudila útoky Greenpeace” jako “nezodpovědné nahánění strachu”, když uvádí, že “neexistuje důkaz, který by prokazoval, že ftaláty způsobují škodlivé estrogenové účinky na lidech, jak prohlašují Greenpeace.”

Když ale dojde na hodnocení technické literatury průmyslem, není zde mezi protagonisty tolik rozdílů, kolik byste očekávali. Přehledná tabulka údajů umístěná na webové stránce Evropské rady výrobců vinylu (European Council of Vinyl Manufacturers) připouští, že existují “neověřené důkazy”, že některé ftaláty, včetně DINP, mohou mít “slabě estrogenní účinek”. Vzniká zmatek, protikladů přibývá. ECVM se rozhodl klást důraz na důkazy, že výčet výrobků s DINP nemá estrogenní účinky, takže výsledky “mohou” mít malý význam. A zatímco druhý významný ftalát, DEHP, byl označen jako možný karcinogen, “je možné, že toto ...zůstává otevřeno dalším změnám” po publikaci nového výzkumu. Greenpeace naopak spojuje náznaky protikladných účinků s velmi nekompletní úrovní hodnocení a porozuměním a chce, aby opatrnost zvítězila.

Pokud uděláme krok zpět od technických podrobností, jsou zde dva zajímavé aspekty reakce PVC průmyslu, jeden všeobecný a jeden specifický pro měkčené hračky. Všeobecně je překvapující, že průmysl PVC měl mnoho včasných varování k obavám z ftalátů - nejdříve s obaly potravin, a nyní s hračkami - ale přesto ftaláty nenahradil jinými nevyluhujícími se změkčovadly. Pokud by průmysl nebyl schopen reagovat, pak by to znamenalo, že je tu poměrně značný problém.

Je jasné, že Greenpeace si myslí, že prostřednictvím hraček našlo cestu k problému PVC, protože předtím se jim zájem široké veřejnosti o tato rizika nedařilo probudit. A co je ještě pozoruhodnější: zdá se, že PVC průmysl s Greenpeace souhlasí a dokonce z této nepříznivé situace těží. Zdá se, že používá jakousi formu moderní teorie dominového efektu. A tak tichý ústup z trhu s kousátky nepoložil PVC průmysl na kolena - nakonec studie SCTEE potvrdila, že mnoho měkkých hraček je vyráběno v Číně, i když třeba nesou známou západní značku.

Hra na slepou bábu

Největší výrobci hraček včetně firmy Mattel a největší obchodníci, jako je Toys "R" Us původně silně vystupovali na podporu PVC. Na jednu stranu je to pochopitelné. Možná očekávali, že budou informováni o potenciálních problémech těmi, kdo dodávají materiál na výrobky, které oni sami vyrábějí či prodávají - a pravděpodobně se jim takových ujištění dostalo.

Nicméně výrobci hraček nejsou se surovinami svázáni. Zájmy producentů surovin a jejich uživatelů nemusí být nutně v souladu. Možná jsou opatrní, když si připomenou historii “greenfreeze” - organohalogeny CFC a HCFC používané dříve v ledničkách, které způsobují poškození ozonové vrstvy a působí jako skleníkové plyny (čímž zhoršují klimatické změny) byly nahrazeny uhlovodíkovými chladicími prostředky jako je pentan. Dodavatelé nejdříve tvrdili, že takové chladničky a mrazničky jsou nemožné, ba že budou domácnosti ohrožovat explozemi, a konečně, že budou energeticky neefektivní nebo komerčně neschopné života. Výrobci chladicích zařízení původně dbali jejich rad, ale později zjistili, že se nezakládají na pravdě. Nakonec se zdá, že odpor byl způsoben spíše tím, že uhlovodíky jsou jednoduché, levné a že je prodává někdo jiný.

Pokud kritizujeme průmysl, děláme to velmi lidsky. Může se zdát být zahlcen spíše předáváním než příjmem - protlačuje svoji agendu, spíše vodí za nos, než naslouchá druhým. Průmysl umí chodit v tom, koho a kdy lobbovat ve vládě nebo v mezinárodních výborech. Někteří vidí smlouvu GATT a Panel Světové obchodní organizace (WTO Dispute Panel) jako poslední krok v této strategii, kdy průmysl tlačí na vznik globální svobodné obchodní agendy, bez ohledu na následky.

Pokud je to pravda, je to pro průmysl riskantní strategie, která funguje do té doby, než spotřebitelé zjistí, že jsou voděni za nos. Společnost Shell vypracovala celý systém argumentace ospravedlňující potopení ropné plošiny Brent Spar a byla překvapena, když spotřebitelé pak nechtěli kupovat její benzín.

Britský masný průmysl a vláda nemohou násilím krmit vzpouzející se evropské spotřebitele hovězím masem, i když by byly odstraněny všechny bariéry. Představovat geneticky upravenou soju jako jakési tajné fait accompli a zanedbat přitom ukázat jakékoli přesvědčující klady - to se zpětně může ukázat jako taktická chyba - je to totiž až moc chytré.

Jděte do obchodu za rohem

Říká se, že si společnost Mattel najala noční můru aktivistů životního prostředí, poradenskou společnost pro zvládání krizí Burson Marsteller - nepochybně s velkými náklady. Ale možná, že nejlepší rada Burson Marsteller je již na jejich webových stránkách zadarmo. Při zkoumání, co může a co nemůže být uděláno s obrazem firmy agentura připomíná varovnou historku o výrobci žrádla pro psy. “Kdo má nejlepší granule?” ptá se manažer při nalejvárně pro obchodní zástupce. “My,” pípne několik hlasů. “Kdo za peníze poskytuje nejlepší zboží?” “My,” ozve se několik dalších hlasů. “Tak proč to nikdo nekupuje?” ptá se manažer. “Protože to psům nechutná,” zahlaholí anonymní hlas v koutě.

Uvědomíme-li si, že existuje veřejné povědomí o rizicích hraček z měkčeného PVC, co je nejpravděpodobnější reakcí rodičů? Zkoumat a hodnotit technické argumenty? Nebo reagovat na skutečnost, že některé vlády říkají, že hračky z PVC by měly být zakázány?

Události se rychle vyvíjejí. Evropská komise znovu hodnotí svůj postoj počínaje listopadovým setkáním vědců SCTEE. Překvapivý obrat udělal též Mattel, který v září ohlásil, že bude kousátka vyrábět bez ftalátů.

Dá se očekávat, že už brzy i ve vaší ulici budou obchodníci stále více propagovat hračky »bez PVC«.

Účinky ftalátů na zdraví

Pomocí výzkumu na zvířatech byly Vědeckým výborem SCTEE identifikovány tyto účinky:

• rakovina jater a další účinky na játra
• změny na struktuře štítné žlázy
• atrofie varlat, zejména u nedospělých zvířat, a omezená tvorba spermatu
• účinky na vaječníky
• snížená plodnost a reprodukční toxicita
• embryotoxicita, včetně retardace a malformace vývoje kostry, poškození centrálního nervového systému
• leukémie
• snížená chuť k jídlu a tělesná hmotnost.

Účinky při nejnižších dávkách se projevují zejména na funkci jater.

Všechny tyto poznatky jsou založeny na pokusech se zvířaty, většinou s hlodavci. Mnoho účinků se projevuje při vystavení mnohem větším dávkám, než které přicházejí v úvahu při péči o dítě - děti by musely sníst značné množství kousátek každý den. Největší obavy jsou z dlouhodobých důsledků toxikace nízké úrovně, kterou je zvláště obtížné rozlišit.

Nejenom problémy s prořezáváním zoubků

Navzdory svému významu je spor o ftaláty pouze šarvátkou v dlouhodobé bitvě o budoucnost vztahu politiky ke znečišťování. Vyráběny a vypouštěny do životního prostředí jsou dnes statisíce chemikálií. Účinky velké většiny z nich nebyly nikdy testovány. Dokonce ani nevíme, čím mnohé z nich jsou - o jejich existenci víme z údajů hmotových spektrografů, ale neznáme jejich strukturu a nemají jména.

Testy s kousátky představují tradiční způdob hodnocení rizik “látka po látce” (substance-by-substance). Existují tvrzení (citující roustoucí délku života a obecného zdraví v západních zemích), že většina chemikálií je relativně neškodná a že můžeme identifikovat a eliminovat těch několik, které jsou nebezpečné. Ovšem zde se, vzhledem k obrovitosti tohoto úkolu, dostáváme na velmi nejistou půdu. Poslední pokusy Evropské unie trvaly čtyři roky a byl vytvořen počáteční seznam 110 prioritních chemikálií, z nichž čtyři byly prozkoumány podrobně. Zpoždění a vnitřní spory jsou hojné a Evropská komise uznává, že jsou zde velké problémy.

V červenci pak ministři životního prostředí ze všech zemí lemujících severovýchodní Atlantik došli v Sintra v Portugalsku k důležité dohodě. Tou bylo omezení koncentrací nebezpečných látek v prostředí na hodnoty “blízké hodnotám prostředí (background values) pro přirozeně se vyskytující látky a blízké nule pro člověkem vytvořené syntetické látky. Musíme vyvinout veškerou snahu k dosažení cíle spočívajícího v zastavení vypouštění, emisí a úniků nebezpečných látek k roku 2020”. Kde existují nejistoty, opatrnost musí převážit.

O realizaci tohoto cíle se celou svou vahou zasadily Dánsko a hlavně Nizozemí, zejména prostřednictvím své role v Konferenci o Severním moři. Vzhledem ke svému vedoucímu postavení v politice životního prostředí, kterou zaujímají již po celou dekádu, je jejich HDP větší a roste rychleji, než v zemích, jako je Velká Británie. Tyto země tvrdí, že na jejich ekonomických úspěších se podílí jejich politika životního prostředí.

Pokud by mělo být dosaženo cíle ze Sintra, není zapotřebí být matematikem, abychom si uvědomili, že míra hodnocení chemikálií musí vzrůst řádově. Bude-li používán přístup “látka po látce”, nemusíme být ani účetním, abychom viděli, že není dostatek peněz - 100 000 a více dolarů na zaplacení každého výzkumu. Jedno je jisté: ať už je konečný význam látek narušujících žlázy s vnitřní sekrecí jakýkoli, vybudilo nás to ke zjištění, že chemikálie mohou mít během vývoje člověka účinky i při velmi nízkých koncentracích, které se mohou projevit až v dospělosti a možná až po desetiletích.

Tyto dvě skutečnosti zpochybňují oprávněnost přístupu “látka po látce”. Císař nemá šaty, a začíná se třást.

Jednou z možností může být zkoumání celých skupin látek, vybraných na základě širokých kvalitativních kritérií. V minulosti - a máme již signály změn - tento přístup velmi kritizovaly ty průmyslové sektory, které jím byly dotčeny, a ty vlády, které trvaly na tzv. “zdravé vědě” a “vědecky správném” způsobu klasifikace jednotlivých důkazů poškození.

Řešením se širším záběrem by bylo ustoupit od hodnocení toxicity a jednoduše usilovat o “zavření krámu”, aby se látky vzniklé lidskou činností nedostávaly mimo naši kontrolu a do přirozeného prostředí (nebo alespoň ne rychleji než jsou znovu odstraňovány - jako např. hnojiva nebo současná uhlíkatá paliva). Může se například stát nepřijatelným povolovat vypouštění jakýchkoli perzistentních xenobiotických chemikálií (takových, které nenacházíme v přirozeném světě, neboli “člověkem vyrobené syntetické látky”, řečeno slovy ze Sintra). Stanovování fyzikálních vlastností je snadnější než stanovování toxicity.

Je však jasné, že pokud bude prohlášení ze Sintra uvedeno do praxe, bude to vyžadovat obrovské, globální změny jak u chemikálií, které používáme, tak také způsobu, jakým je vyrábíme. Stane se tomu tak? Časové měřítko je napjaté. Ale jelikož tento proces bude každých pět let přezkoumáván, brzy bude zřejmé, jak vážně je k věci přistupováno.

29/10/98