Přinášet poselství
Bob Hunter

Možno říci, že vznik nenásilné akční organizace operující na moři, jakou je Greenpeace, byl vlastně nemyslitelný až do chvíle, kdy Hugo Grotius v roce 1609 vytvořil Námořní zákon. Kořeny Greenpeace by tedy bylo možno vystopovat k onomu roku, kdy tento holandský právník a humanista poprvé publikoval svá burcující slova, jež zpochybnila právo jakéhokoli národa nárokovat si nějaký kus otevřeného moře jen pro sebe. Takový nárok, argumentoval Grotius, je proti přirozenému právu a základnímu zákonu lidskosti.

Byla to právě existence tohoto zákona, jež dala zakladatelům Greenpeace v roce 1971 oporu pro jejich čin.

Na sklonku 60. let americká armáda přestěhovala svou základnu pro podzemní jaderné testy z tehdy už příliš zalidněné Nevady na odlehlý aleutský ostrov Amchitka, který byl blíž spíše tehdejšímu Sovětskému svazu než hlavní americké pevnině. Generálové se však dopustili strategického omylu. Mysleli si, že se jim úplně podaří vymknout se veřejné kontrole a utéct před politicky rušivými protesty. Stalo se to v době, kdy vrcholila válka ve Vietnamu, a armádní generalita byla úplně stejně paranoidní jako tehdejší míroví aktivisté.

Zdálo se však, že nečetli svého Grotia, anebo na něj zapomněli. Dočista přehlédli fakt, že z velkých měst je nejblíže k "odlehlé" Amchitce právě z Vancouveru v Britské Kolumbii - ohniska protiválečných a ekologických protestů a domova tisíců amerických exulantů, kteří uprchli před povinností narukovat do války ve Vietnamu. Mezi nimi byli i Jim Bohlen a Irving Stowe, spoluzakladatelé výboru Don't Make a Wave. Tihle lidé si spolu s dalšími nadšenci najali starou rybářskou bárku Phyllis Cormack. Tu přejmenovali na Greenpeace a 15. září 1971 vyrazili na cestu s cílem přeplout bouřlivý Aljašský záliv a zakotvit na okraji ochranného třímílového pásma kolem testovací základny Amchitka, a to právě v době, na kterou byl plánován další pokusný výbuch.

Jakou sílu měl ten malý rybářský člun, na němž nebylo jiných zbraní než pár psacích strojů , vysílačka a magnetofon, že se odvážil postavit proti největší jaderné supervelmoci?

Odpověď je prostá: Námořní zákon. Loď Greenpeace měla totiž právo zakotvit u jakéhokoli ostrova, pokud přitom zůstala v mezinárodních vodách.

Nápad vyslat přes oceán člun, aby spustil kotvu co nejblíže u testovací zóny, kde má být odpálena jaderná bomba, nebyla originální myšlenka Greenpeace. Již dvakrát předtím se o to pokoušeli kvakeři, členové americké pacifisticky zaměřené křesťanské církve, kteří věrni svým ideálům chtěli "přinést svědectví" o amerických jaderných testech v Tichém oceánu. Jejich lodi Phoenix a Golden Rule však byly okamžitě zajaty americkým námořnictvem. Mohlo se to stát, protože to byly v Americe registrované lodi s americkými občany na palubě.

Kanadská loď v mezinárodních vodách, to bylo něco úplně jiného.

Nakonec se z věci vyklubalo mnohem víc než jen elegantní taktický manévr. Hloubka myšlenky "přinášet svědectví" způsobila něco, s čím posádka prostě nepočítala - jestliže se člověk záměrně stane svědkem nepravosti, vnitřně ho to promění a jeho osobní nasazení nesmírně vzroste.

A tak ačkoli oni první aktivisté Greenpeace plánovali být pouze svědky jaderných pokusů, skončili nakonec u přinášení svědectví o ničem menším než o devastaci pustošící samotný Oceán.

Když proplouvali kolem západního pobřeží Kanady, zírali členové posádky v němém úžasu, jak se na linii pobřeží objevuje jeden hektar holosečí za druhým. Od Indiánů Kwakiutlů se doslechli, jak byli zdecimováni platýsi obrovští a mořské vydry. Na Aljašce zase objevili, že zdejší krabi královští jsou na samém pokraji vyhynutí. Když přeplouvali Aljašský záliv, přistihli se, jak zírají na opuštěnou, větrem bičovanou mořskou pláň, kde bylo vidět jen pár delfínů, ale žádné velryby. Na prázdné obloze neplachtili skoro žádní mořští ptáci. A nakonec na Aleutských ostrovech narazili na pláž s roztroušenými pozůstatky obrovských velrybích koster. Našli zde zbytky opuštěné velrybářské stanice - bitevní pole, kde jeden živočišný druh byl vybit druhým.

Při plavbě přes záliv nenarazili ani na jedinou velrybu. Kapitán John Cormack, starý rybářský veterán, který se v těchto vodách plavil již přes čtyřicet let, tehdy jen skoupě zabručel: "Bývalo, že když jste vypluli v těchhle místech do zálivu, vídali jste velryby od obzoru k obzoru. Připlouvaly ke člunům jako obrovská štěňata. Teď už je neuvidíte. Byly vyhubeny."

Byl jsem jedním z členů tehdejší posádky a dodnes se pamatuji, jak mi kapitánova slova zněla v uších. Zírali jsme na rezivějící, lišejníkem pokryté pozůstatky velrybářské stanice a na vybělené velrybí kostry ležící všude až k čáře přílivu.

Ta scenérie nás naplnila zoufalstvím. Do té chvíle se zdálo tak naléhavé zakročit proti jaderným testům a pokusit se snížit hrozbu jaderné války... Teď jako by se ukázalo, že zachránit naše vlastní životy, životy našeho živočišného druhu, prostě nestačí. Měli jsme hrozný pocit, že byl překročen důležitý bod historie, že se stala neodčinitelná škoda a my přišli jakýmsi zcela zásadním způsobem pozdě.

Když jsme se vrátili domů, zjistili jsme, že to, co jsme viděli nás úplně proměnilo. Zatímco jsme doufali zachránit lidstvo před jaderným Armageddonem, později jsme odhalili rozsah škod, které lidstvo páchá Zemi a Oceánu. Ucítili a ochutnali jsme jejich ničení. Pohlédli jsme na živočišnou poušť v porovnání s dřívější přirozenou, nekonečnou rozmanitostí.

Existuje-li cosi jako vtisk do kolektivního vědomí, Greenpeace jím bezpochyby bylo navždy poznamenáno právě během této první plavby. Pochopili jsme, že kdysi nekonečný a bezbřehý Oceán naší planety byl velmi vážně poraněn.

Bylo tedy zcela přirozené, že po několika letech věnovaných úsilí vytlačit armádní establishment z testovací zóny na atolu podniklo Greenpeace další krok - vytáhlo do otevřeného boje jménem ohrožených moří a všech forem života, jež v nich žijí.

Tato kapitola historie Greenpeace začala v roce 1975 první plavbou na záchranu velryb a pokračuje kampaněmi od Arktidy až po Středomoří i letos, v roce, který Spojené národy prohlásily za Mezinárodní rok oceánů.

A tak zatímco záběry aktivistů Greenpeace na komínech spaloven či odvážlivců připoutaných k nebezpečným transportům se staly důvěrně známým symbolem ekologického aktivismu, schopnost Greenpeace prosadit svůj vliv stále závisí hlavně na flotile šesti plavidel s duhovým emblémem na přídi. Proti Greenpeace se stavějí rybáři s obřími vlečnými sítěmi, těžaři ropy, velrybáři, lovci tuleňů, provozovatelé spaloven i ti, kdo potápějí do moří odpad, a všichni další, kdo poškozují a ničí oceány a s nimiž se Greenpeace už po desetiletí pouští do křížku.

Uplynulo 27 let od chvíle, kdy jsme s Greenpeace poprve vypluli na moře, s posádkou ani ve snu netušící, že všeobjímající živel, který jsme tehdy brázdili, se pro nás brzy stane něčím, o čem nám bude dáno přinášet poselství...

přeložila Hana Pernicová

Zpět - OBSAH