Boj za ochranu moří a oceánů
Václav Vašků
 |
Složité tkanivo života naší planety tvořené jednotlivými druhy, geny i celými ekosystémy se dnes hroutí takovou rychlostí, že z toho lidstvo jímá závrať. Jeden z nějvětších odborníků na "pestrost života" americký biolog Edward O. Wilson odhadl, že jen díky kácení tropických pralesů je každý rok odsouzeno k vyhynutí přibližně 50 000 živých druhů. To znamená, že každý den v pralesích nenávratně zmizí přibližně 140 druhů.
Trochu ve stínu tohoto viditelného holocaustu zůstává to, co se dnes děje v oceánech a na mořském dně. A přece právě oceány jsou kolébkou, ze které jsme všichni vzešli. Odborníci na mořský život soudí, že bychom měli více naslouchat roztrpčeným rybářů, kteří po celonoční dřině čím dál častěji vytahují prázdné sítě.
Přelovili jsme moře? / Moře poskytovalo své plody člověku odpradávna. Tradiční rybářství se dnes ale změnilo v globální průmyslové odvětví, které je schopno narušit balanci složitého mořského ekosystému i v tak obrovském rozsahu, jakým jsou světové oceány.
Na svém zasedání v dubnu 1993 varovala komise Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization) při OSN, že světový výlov ryb přesáhl hranici, za níž už rybí populace nebude schopna přirozené obnovy.
Statistiky FAO přesvědčivě ukázaly, jak exponenciálně stoupal světový úlovek od 20 miliónů tun ryb ročně v roce 1950 k 86 miliónům tun v roce 1989. Pak se ale něco stalo. Navzdory dalším investicím do nových lodí a rybolovné techniky úlovek už nestoupá. Stále více lodí dnes brázdí moře, ale chytají stále méně ryb. FAO upozorňuje, že křivka světového úlovku překročila vrchol a nyní může dojít ke zhroucení rybích populací. Až podezřele to připomíná počítačovou hru Fishbanks, kterou pro děti vymyslel autor slavné knihy Meze růstu Denis Meadows.
Meadowsovy virtuální ryby / Hra je prostá. Na začátku dostanou hráči - rybáři peníze, za které si mohou koupit lodě. V každém kole oznámí, kolik lodí kupují a do jakých moří je posílají lovit. Mohou je samozřejmě také ponechat v přístavu. V takovém případě ale hráči platí za to, že "posádka" udržuje loď v dobrém stavu. A úvěry v bance se musí platit, i když loď nevydělává. Zkrátka jako ze života. Poté se data vloží do počítače, který napodobuje chování rybí populace. Zisk z úlovku ryb stimuluje rybáře, aby kupovali další a další lodě. Když si hráči uvědomí, že se s rybí populací něco děje, bývá už pozdě. Rybáři už mají příliš mnoho lodí, jejichž provoz musí platit. A ryby už nejsou schopny obnovy, i kdyby na moře nevyjela ani lodička. Nakonec zkrachují všichni.
Příliš velké lodě / Kdo má vlastně na svědomí "přelovení" moří? Mluví se minimálně o třech příčinách. Lovit některé pomalu se rozmnožující druhy živočichů byl asi od počátku omyl. To je případ velryby nebo kapustňáka. Druhou uváděnou příčinou jsou tzv. big boats neboli příliš velké rybářské lodě. Tyto často nestvůrně veliké plovoucí konzervárny netvoří ani jedno procento z celkového počtu 3,5 miliónu registrovaných rybářských lodí. Přesto mají na svědomí téměř dvě třetiny světového úlovku ryb. Problém je v tom, že big boats pracují velmi neefektivně. Rybáři lovící tradičním způsobem jsou většinou schopni zpracovat všechno, co uloví. Velké lodě naproti tomu naloví, zabijí a "vrátí" do moře velkou část ryb jako nepoužitelný odpad. Odhaduje se, že se takto vyhazuje až 27 miliónů tun světového úlovku ročně. Třetí příčinou devastace moří je lov obrovskými tenatovými sítěmi.
Začalo to velrybami / Když v 18. století začali Angličané, Holanďané a Dánové lovit na Špicberkách pomalé velryby grónské, nikoho nenapadlo, že tito kytovci budou jednou ohroženým druhem. Během krátké doby však byla tamní loviště zcela vylovena. Velrybáři táhli za velrybami do jiných koutů zdánlivě nevyčerpatelného oceánu a pomalu zdokonalovali techniku. V roce1868 Nor Svend Foyn vynalezl harpunové dělo. Tím byl osud velryb zpečetěn. Za pouhých 80 let dvacátého století ulovili velrybáři více než 2 milióny velryb a dostali tak některé druhy na úplný pokraj vyhubení. Podle odhadů Mezinárodní velrybářské komise (IWC) zbylo například z původních 250 000 plejtváků obrovských nanejvýš 450 zvířat.
"Lovíme pro vědecké účely" / Jak to s velrybami vypadá dnes? Po akcích Greenpeace v 70. letech, které pomohly dostat obrázky velrybích jatek na televizní obrazovky, se přístup k těmto velkým savcům radikálně změnil. Více než po velrybím řízku touží nyní lidé vidět velrybu živou nebo poslechnout si její zpěv z cédéčka. Na novém turistickém odvětví "whale watching" neboli pozorování velryb se dnes vydělává víc, než kolik se kdy velrybářům snilo.
V roce 1985 vstoupil v platnost celosvětový zákaz komerčního lovu velryb. Dnes existují v podstatě jen dvě země, které velryby dosud loví, a to údajně pro "vědecké" účely. Jsou to Japonsko a Norsko. Paradoxem je, že maso z takto "vědecky" ulovených velryb se stále dostává na stůl luxusních japonských restaurací. Jen loni bylo pro vědecké účely uloveno téměř tisíc plejtváků malých.
Ekonomika lovu velryb / Jak dnes vypadá ekonomika komerčního lovu velryb? Když Norsko v roce 1993 obnovilo lov velryb pro komerční účely, hodnotily norské noviny sezónu velmi pozitivně. Uvedly, že hodnota masa z ulovených kytovců činila 16 miliónů norských korun, což je přibližně 2,3 miliónu US dolarů. Ve stejném roce však norská vláda vydala více než 11 miliónů norských korun (1,5 mil. US dolarů) na "public relation" pro udržení dobrého jména v zahraničí právě v souvislosti s lovem velryb. A náklady dále rostou. Aby Norsko dokázalo, že lov velryb je oprávněný, vydává přes milión dolarů ročně na průzkum počtu velryb a analýzu získaných dat. Ani to však ještě není všechno. Nedávno vyšlo najevo, že vláda dokonce financovala program na podporu konzumace velrybího masa, když se ukázalo, že velryb bylo uloveno víc než mohla norská veřejnost sníst.
Zachovat pestrost života / Jen málo lidí pochybuje o ušlechtilosti snah zachovat pestrost moří, pokud je řeč o velrybách. Jak je to ale s ostatními tvory? Je opravdu tak nezbytně nutné zachovat v moři každou žoužel?
Před více než 55 lety americký biolog Aldo Leopold napsal: "Jestliže příroda v průběhu věků vytvořila něco, co máme rádi, ale čemu nerozumíme, pak jedině blázen by ji mohl zbavit těchto zdánlivě neužitečných či nepotřebných částí."
Ztráta na pohled bezvýznamných tvorů může mít často opravdu dalekosáhlé následky. Kdysi se například v zálivu Chasepeake v USA vyskytovalo tolik amerických ústřic, že dokázaly přefiltrovat všechnu vodu v zálivu za tři dny. Od roku 1870 klesl počet těchto ústřic o 99 %, takže je nyní potřeba k přefiltrování zálivu celý rok. To je dnes příčinou zabahňování a poklesu okysličení vody v celé oblasti.
Aby byla zachována pestrost moře, navrhují vědci odstranit z našeho života takové techniky, které zabíjejí zbytečně.
Stěny smrti / Plovoucí tenatové sítě vynalezli rybáři již před několika stoletími. Avšak teprve před třiceti lety byl tento vynález přímo ďábelsky vylepšen. Tenatové síťě jsou zpravidla upevněny ke spodku rybářské lodi, odkud visí kolmo dolů, takže ryba nemá kam uniknout. Loví se většinou v noci. Takto se ovšem chytalo i dříve a nikdo na tom neshledával nic špatného. Co se v 70. letech změnilo, byla délka sítí. Na moře začaly vyplouvat celé flotily lodí, jejichž plovoucí sítě byly dlouhé až 60 kilometrů. Odhaduje se, že ve východní části Tichého oceánu bylo takových sítí spouštěno každou noc až 50 000. Roztaženy by tyto sítě dosáhly od Země na Měsíc nebo by jimi bylo možno několikrát omotat celou zeměkouli!
Plovoucí sítě byly vynalezeny hlavně pro lov tuňáků, mečounů a olihní. Problém je, že sítě uvězní prakticky všechny živé tvory, jež zachytí svými oky. Jedna taková loď s tenatovou sítí je schopna za pár hodin "vyorat" v moři brázdu, odkud zmizí prakticky všechen život. V síti uvíznou velryby, delfíni, želvy, žraloci a spousta dalších ryb, které vůbec nebyly cílem lovu. Když se velcí kytovci zamotají do sítí, nemohou vyplout na hladinu, aby se nadechly a prostě se utopí. Stejně tak se v sítích utopí i velké množství mořských ptáků, kteří se při svém lovu potápějí pod hladinu. Proto si tenatové sítě vysloužily nelichotivou přezdívku "stěny smrti".
Greenpeace bije na poplach / První, kdo vážně upozornil na devastující účinek tenatových sítí, byli právě aktivisté Greenpeace. Ti se už v roce 1983 střetli v amerických vodách s japonskou flotilou lovící zde obrovskými plovoucími sítěmi lososy. V roce 1990 udělali potápěči Greenpeace v Tasmanově poprvé několik podmořských snímků, které měly dokumentovat, kolik živočichů nechtěně v tenatových sítích uvízne. Hned v prvních dnech našli Greenpeace v síti zamotanou zcela unikátní velrybu skákavou a značné množství delfínů a žraloků.
O rok později potápěči Greenpeace prozkoumali celkem 4500 kilometrů sítí položených u Britské Kolumbie. Zaměřili se též na japonské, korejské a tchajvanské flotily, které v severním Tichém oceánu lovily tuňáky a olihně. Výsledek? Oceánologové přítomní na palubě jejich lodi odhadli, že v důsledku lovu tenatovými sítěmi tu každý rok zahyne nejméně 750 000 mořských ptáků a 120 000 delfínů, velryb a tuleňů.
Kromě toho, že tenatové sítě způsobují v moři skutečná jatka, je tento lov také nanejvýš nehospodárný. Rybáři totiž "necílové" ryby uvízlé v sítích zpravidla vyhazují zpět do moře. Většina jich ale přitom přijde o život. Odhaduje se, že například mečouni, kteří jsou hlavním cílem rybolovu italských rybářů, tvoří jen 18 % jejich úlovku.
Jezte tuňáky "bez delfínů" / Dodnes žádný mořský biolog nepodal uspokojivé vysvětlení záhadného fenoménu, který spojuje život tuňáků a delfínů. Rybáři si však už dávno povšimli, že tam, kde se na hladině houfují delfíni, bývá jen několik metrů pod nimi také hejno tuňáků. Začali tohoto jevu využívat. Vybaveni radary, sonary a nejmodernější navigační technikou hledali houfy hrajících si delfínů, aby kolem nich roztáhli své smrtící sítě. Pak stačilo už jen zatáhnout a úlovek se zpravidla dostavil. Co ale s nežádoucími delfíny? Praxe bývala většinou taková, že je rybáři masakrovali a házeli zpátky do moře.
První zemí, kde se tyto kruté praktiky dostaly do povědomí veřejnosti, byly Spojené státy. Greenpeace začalo vyzývat spotřebitele, aby se více zajímali o to, co vlastně jedí. Někteří producenti a obchodní domy zavedli zvláštní označování pro ryby ulovené bez použití tenatových sítí. Stalo se módou vybírat si konzervy s nálepkou "dolphins free". Kritici ale upozorňují, že ani takovéto označení není stoprocentní zárukou ochrany delfínů. Problém je, že zatím není zaveden důsledný systém kontroly.
Rybářské války / Jakmile všechna tato fakta vyšla najevo, zakázaly některé země přístup cizích rybářů s tenatovými sítěmi do svých teritoriálních vod. Poprve se začalo mluvit o rybářských válkách. Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci o úplném moratoriu na lov vlečnými sítěmi na otevřeném moři. To mělo vstoupilo v platnost v polovině roku 1992. Japonsko, Tchajvan i Jižní Korea opravdu stáhli k tomuto datu z Tichého oceánu všechny své tenatové flotily. Zdálo se, že delfíni a ostatní kytovci mají vyhráno.
Také Evropská unie připravila v roce 1992 směrnici 345/92 o zákazu používání sítí delších než 2,5 kilometru, a to pro všechna evropská plavidla. Na počátku devadesátých let byla ale jen minimální politická vůle tuto směrnici dodržovat. V roce 1990 používalo tenatové sítě 41 francouzských lodí. O rok později začali tenatovými sítěmi lovit tuňáka albakorového i britští rybáři. V letošním roce stoupl počet jejich lodí na 84.
V roce 1994 vypukla v severovýchodním Atlantiku opravdová válka o tuňáky. Začalo to tím, že španělské kontrolní čluny zaznamenaly ve svých vodách tenatové sítě nadměrné délky. Následně se začaly odehrávat potyčky mezi španělskými rybáři, kteří doposud používali tradiční živé návnady, pruty a vlasce, a rybáři z Francie, Irska a Velké Británie. Španělské čluny se dokonce násilím zmocnily několika francouzských lodí s tenatovými sítěmi. Následně všechny státy zapojené do lovu tuňáků vyslaly námořní lodě, aby střežily své vlastní rybáře. Jen Británii stál v roce 1994 tento "dohled" celkem 600 000 liber.
Situace ve Středozemním moři / Navzdory rezoluci OSN dospěla dnes situace ve Středozemním moři do hrozivého stavu. Vinu nesou především italští rybáři. Počet italských lodí používajících tenatové sítě k lovu mečounů není jasný: oficiální čísla hovoří o 595 až 740 plavidlech. Průměrná délka jejich sítí činí 12,5 km. Nejsou ale výjimkou sítě až 20 kilometrů dlouhé. V době sezóny tu rybáři každou noc spustí více než 7500 kilometrů smrtících stěn. To stačí, aby pokryli vzdálenost od Gibraltaru do tureckého Izmiru a zpět. Odborníci odhadují, že italští rybáři v posledních letech zabili nejméně 30 vorvaňů obrovských. Přes to všechno ještě nikdy nebylo k definitivnímu upuštění od tohoto druhu lovu tak blízko, jako právě letos.
10 požadavků Greenpeace k Roku oceánů: 
|
Mezinárodní rok oceánů / Pod hrozbou obchodního embarga ze strany USA navrhla Itále plán na zrušení a přeměnu své tenatové flotily. Náklady budou činit 400 miliard lir (300 miliónů US dolarů) a bude se na nich podílet Evropská unie a USA. Očekává se, že tento plán přijme 300 až 350 plavidel, které jsou už v současné době osvobozeny od daní. Každá loď a její posádka obdrží v průměru 285 000 dolarů, aby se vzdali devastujících praktik.
Vláda Velké Británie, která nyní předsedá EU, předložila návrh na úplný zákaz tenatových sítí do roku 2000. Tím by bylo používání "stěn smrti" v evropských vodách jednou provždy zakázáno. Pozorovatelé se shodují, že je letos vskutku vhodná doba. OSN totiž vyhlásila rok 1998 Rokem oceánů a mořím je věnováno i EXPO '98 v Lisabonu.
| psáno pro časopis Týden |
