Velryby mají rády klasiku Václav Vašků / Hana Pernicová

Rozhovor se zaklada- telem Greenpeace Bobem Hunterem

Jsi jedním z lidí, kteří v roce 1971 založili Greenpeace. Pamatuješ se, jaké to bylo tehdy na začátku?
No, řekl bych, že rozdíl mezi dneškem a tehdejší dobou je v tom, že za ochranu životního prostředí se tehdy považovaly takové věci, jako hájit stromy vlastním tělem a bránit znečišťování. Pak se objevily protijaderné aktivity, které byly najednou úplně odlišné. Myslím, že my jsme byli první skupinou, která se pokusila spojit obě ty věci dohromady. Tehdy se pořád ještě věřilo, že jaderná energie je dobrá věc. O environmentální krizi vědělo jen pár lidí. Dnes je to hlavní proud a kdekdo na světě o tom mluví: "máme ekosystém, za který jsme odpovědní" atakdál. Ochrana životního prostředí dnes zkrátka patří k hlavnímu proudu. Dnes každý recykluje. Tehdy koncem 60. let nerecykloval nikdo a nikdo s tím nic nedělal.
Myslím, že jsme byli opravdu dobří. Pomohli jsme uskutečnit velkou změnu ve vědomí lidí a to byla hrozně důležitá věc. O životním prostředí se začalo uvažovat tak, že je to vlastně část nás samých. Člověk se ráno probudil, rozhlédl se a řekl si: "Ach bože, jsem na tomhle jedinečném světě a jsem jeho součástí". A tahle změna vnímání světa, to byl možná vůbec ten nejdůležitější moment. A Beatles tehdy ještě pořád hráli. Vlastně si pamatuju, že na jedné z magnetofonových pásek, co jsme měli na palubě, bylo Lennonovo album Imagine. Možná, že to bude znít legračně, ale řekl bych, že jsme tehdy měli lepší muziku.

Jak se vlastně zrodila myšlenka chránit velryby?
Četl jsem toho o velrybách spoustu. Existuje jedna žena, jmenuje se Joan McIntyre, která o velrybách napsala krásnou knihu. Také jsem slyšel neuvěřitelné věci o tom, jak se John Lilly snaží navázat komunikaci s delfíny. Mám album písní keporkaků od Rogera Painse. Nevím, jestli jste to někdy slyšeli, je to prostě fantastický. Pamatuju se, jak jsem to poslouchal se sluchátkama na uších. A pak přišel chlápek, co dělal o velrybách výzkum, a povídá: "Mohli byste využít energii Greenpeace k tomu, abychom zachránili velryby?" Představte si, že mě potom vzal k sobě do oceanária a představil mě velrybě a ta mi řekla, že se mám dát ostříhat! Ještě ten den odpoledne jsme se rozhodli - pustíme se do toho.
Trvalo to ale další dva roky, než se pořádně začalo. Jednou jsem si prohlížel fotky aktivistů Greenpeace zbitých francouzským vojenským námořnictvem při protestech proti atomovým pokusům v Tichomoří. Všiml jsem si, že Francouzi na moři používali rychlé gumové čluny typu zodiak. Napadlo mě, že kdybychom vzali takový člun a dostali se s ním před harpunu, mohli bychom tím velrybáře zarazit. Ale ten nápad jsem dostal v roce 1972 a teprve v roce 1975 jsme se s takovým člunem dostali na vodu. Dřív jsme na to prostě neměli prachy! Neměli jsme žádné čluny, žádné zodiaky, nepromokavé obleky, prostě nic.

Takže velryba ti řekla, že se máš ostříhat a proto Greenpeace začali chránit tyhle velké savce?
Počkej, zkus si to představit sám: Velryby. Budete někde doma poslouchat jejich písně a přitom pozorovat, jak se nad nimi stahují mračna? My jsme si prostě řekli ne! Nejen já, ale mnoho dalších lidí bylo tehdy přesvědčeno, že velryby jsou velmi zvláštní zvířata, pokud to vůbec zvířata jsou. Existují všechny známky toho, že mají nějaký druh jazyka. Nejsou prostě jako kráva na pastvě nebo tak něco. A pomyšlení, že je někdo systematicky vyvražďuje, se zdálo hrozné. Krom toho tu hrál roli i fakt, že jsme žili ve Vancouveru, který leží na pobřeží Pacifiku. Já sám jsem se jednou vydal z ostrova Vancouver na nafukovacím gumovým člunu, který jsem si koupil za deset dolarů, podívat se na šedé velryby. A ony tam byly, asi půl míle od břehu. Jedna velryba, co zrovna plavala na hladině, byla velká jako ponorka. Potom se trochu ponořila a zamířila pod můj člun, až už byla skoro u něj. A já se začal bát, dokud se nedostala dost blízko na to, abych uviděl, že je to vlastně mírumilovný tvor. A pak už jsem žádný strach necítil. Velryba mě neobtěžovala, bylo to, jako kdyby věděla, co se mezi námi děje, jako by uměla číst moje myšlenky.
Jednou se nám stalo, že velryba vyzvedla náš člun ocasem tři stopy do vzduchu, chvíli ho tam držela a pak nás zase spustila dolů. Stalo se to proto, že se člun dostal příliš blízko k jejímu mláděti. To, co ta velryba udělala, byl její způsob, jak říct "hej, držte se zpátky od mýho bejby!" namísto co by nás zranila. Je to pravda, přísahám.

Vlevo Bob Hunter ještě jako novinář listu Vancouver Sun. Vedle něho Ben Metcalfe z CBC. Zakladatelé Greenpeace na své první plavbě k ostrovu Amchitka, září 1971.

Prý jste při svých protivelrybářských výpravách také hrávali velrybám hudbu?
To je pravda. Ukázalo se přitom, že velryby nemají rády rock'n'roll. Zato milují symfonie. Měli jsme s sebou chlapíka ze San Franciska se syntezátorem Moog a kvadrofonní soustavou reproduktorů, co se dají použít pod vodou. Mysleli jsme si, že bychom mohli udělat nějaké experimenty, ale většinu času jsme trávili pronásledováním velrybářů. Nikdy jsme nezůstali na jednom místě dost dlouho, aby se to opravdu dalo provést. Čas od času jsme si na lodi zahráli na kytary a na flétny. Velryby, a zvlášť delfíni, to opravdu milovali. Zůstávali po celé hodiny a my hráli. S velrybami je to trošku složitější, ale zdá se, že mají opravdu rády klasickou hudbu. Ne že by to, co jsme dělali, byla zrovna ryzí vědecká studie, ale kdybyste tam jen tak seděli a pouštěli Beethovena, dřív nebo později by se kolem vás začalo potloukat pár velryb, tedy pokud byste byli na správném místě. Myslím, že nás jednou potká báječné překvapení, až nám nějaká velryba konečně porozumí. Mám velryby rád, jsou roztomilé. Říkejte si co chcete, je to prostě tak.

Málokdo u nás doma ví, že na prvních výpravách Greenpeace na záchranu velryb byl s vámi také jeden Čech, jmenoval se Jiří Korotva. Pamatuješ se ještě na něj?
Samozřejmě. Myslím, že jsme se poprvé viděli někdy v čtyřiasedmdesátém. Žil se ženou, která se jmenovala Rita Outlawová, a ta měla přítele, se kterým jsme se společně pokoušeli udělat něco pro velryby. Jirka měl zkušenost s plavbami po moři, byl velký a silný, což bylo přesně to, co jsme potřebovali. Tak se začal objevovat v naší společnosti, a když jsme pak začali trénovat s čluny, ukázalo se, že Jirka je ten nejlepší řidič člunu, jakého máme. Byl s námi na palubě a párkrát mi zachránil život. Pamatuju se, že jednou jsme něco oslavovali a trochu přitom popíjeli. No a já spadl přes palubu a Jirka mě vytáhl.

Jak dlouho jste spolupracovali?
Byl na lodi v pětasedmdesátém, pak v šestasedmdesátém byl kapitánem a rok nato nám pomáhal dávat dohromady další loď. Takže jestli správně počítám, tak to byly asi tři, čtyři roky. Pomáhal Greenpeace, když jsme poprvé dělali kampaň kolem tuleňů. Pak z toho vypadl a zabýval se něčím jiným.Je asi o rok mladší než já. Když se mu narodily děti, se všemi těmihle záležitostmi přestal. To vám trochu ubere na tempu. Viděl jsem ho zrovna před měsícem, pořád ještě vypadá, že má pěknou sílu.

Můžeš mi říct, co je podle tebe dobrého a co špatného na současné podobě Greenpeace?
Nejsem přesvědčen, že se Greenpeace doopravdy podařilo zachránit velryby. Myslím, že je tu potřeba odvést ještě kus práce. Ale jinak, moc špatného nevidím, potkávám v Greenpeace plno lidí, kteří opravdu dřou a pokoušejí se vymyslet, jak zachránit planetu. To zní dobře.

Co je podle tebe největší ekologický problém současnosti?
Změna klimatu. Když mám špatný den, dostávám z toho depresi. Jsem si jistý, že se nám ten vývoj nakonec podaří zvrátit, ale je spousta důkazů, že by se klima mohlo změnit hezky rychle, a to nahání pořádný strach. Lidi si jdou dál svou cestou a nevěří, že by se něco takového mohlo stát. A pak se jednoho dne rozhlédnou a uvidí, že už je to tady. A bude pozdě.
Nebude to konec světa, ale svět pak bude jiný. Docela určitě to nebude takové, jako po globální jaderné válce, která hrozila za starých časů - po té by nezůstalo vůbec nic. S klimatickou změnou to tak hrozné nebude. Ale jestli tady bude žít 12 miliard lidí, tak to bude pěkný zmatek. Zdá se mi nádherné, že spousta lidí má dost síly snažit se něco změnit. Ale je to obrovský úkol. Ani pro Greenpeace to nebude tak snadné, jako přistát s lodí v místě, kde se má odpálit bomba, jak se to dělalo při protestech proti atomovým pokusům. Předpokládalo by to spíše vrhnout se před každý automobil na naší planetě nebo tak něco, jinak to prostě nebude nefungovat.

Děkujeme za rozhovor

Zpět - OBSAH