S Hankou Vosmíkovou a Šárkou Grénarovou o tuleních, lidských právech a arabských šejcích

Pamatuji si, jak jsem před lety poprvé zazvonil v domě, kde mělo svou kancelář Greenpeace. Ozval se mi milý a laskavý dívčí hlas a zval mě nahoru. Tam mi otevřela drobná černovláska. Měl jsem tehdy skvělý pocit, že jsem vítán. Od té doby se mnoho změnilo a i kancelář Greenpeace se přestěhovala do suterénu. Ale ty milé holky tu stále zůstávají, i když dnes, pravda, vypadají o chlup unavenější. Napadlo mne proto udělat s nimi rozhovor.
Tady je.

Co bylo dál?
Hanka: Dorostla jsem a začaly mě zajímat věci okolo. Ustálilo se to na ekologii a lidských právech. Od puberty se mnohý změnilo, ale v podstatě zůstávám "zakopaná na pozicích".
Šárka: Pamatuju si, jak jsem si během dospívání začala uvědomovat, že je ve světě něco špatně. Myslím, že když mi tohle došlo, rozhodla jsem se, že zkusím dění kolem sebe nějak ovlivnit. Narazila jsem na různý seskupení lidí, kteří se snažili o totéž.

A jak se přihodilo, že dnes obě pracujete v Greenpeace?
Hanka: Jednou jsem zašla za kamarádkou, která v Greenpeace pracovala, aby mi zkontrolovala úkol z angličtiny (můj učitel byl totiž pěknej ras). Pak jsem tam zašla ještě mockrát a zůstala, místo toho, abych šla na angličtinu. Bylo fajn vidět, že i když tu budu pomáhat třeba jen dvě hodiny, tak to pomůže. Po čase přišla nabídka na plný úvazek a já to s radostí přijala.
Šárka: U mně to bylo podobný. Bylo období, kdy jsem sice neměla práci, ale zato spoustu času. Chodila jsem teda pomáhat Greenpeace jako dobrovolník. No a pak se ukázalo, že agenda, kterou tu spravuju ve svým volným čase, se kupí a narůstá a že by bylo dobře, kdyby se jí někdo věnoval soustavněji.

Co konkrétně děláte?
Šárka: Když k nám někdo přijde do kanceláře a bude se chtít zeptat třeba na to, co děláme nebo jak se stát příznivcem Greenpeace, když si bude chtít koupit tričko či vzít si nějaký petiční archy, setká se s námi dvěma. Když nám někdo nabídne pomoc, budeme to zase my dvě, kdo se na něj pak obrátí s konkrétní prosbou.
Hanka: Tomu, co dělá Šárka, se v Greenpeace říká supporter service. Znamená to být každodenním kontaktu s našimi přiznivci. Já se zase snažím seznámit s prací Greenpeace co nejširší veřejnost a také získat podporu co největšího počtu lidí. A nejedná se jenom o podporu morální, ale i o stejně důležitou podporu finanční. Pro to, co dělám, existuje těžko vyslovitelný pojmenování - fundraising. Jsem teda fundraiserem.

Jak je to vlastně s tím financováním? Říká se, že vás podporují naftoví šejkové?
Hanka: Jo, a když Greenpeace zrovna protestuje proti rozšiřování těžby ropy, tak nás zase platěj jaderný elektrárny, ne? Myslím, že tyhle pomluvy padaj na úrodnou půdu hlavně u lidí, co si nedovedou představit, že by se někdo mohl snažit o něco smysluplnýho prostě jen tak, z nadšení. A přitom je Greenpeace jednou ze dvou nevládních organizací na světě, který maj asi vůbec nejpřísnější pravidla financování. (Tou druhou je organizace na ochranu lidských práv Amnesty International, pozn. autor). Greenpeace si vůbec na čistotě svých finančních zdrojů hodně zakládá. Je to proto, že si chceme zachovat nezávislost. Proto nepřijímáme žádný peníze od vlád ani průmyslu, ba dokonce ani od nadací, který jsou s vládama či s tím průmyslem nějak spojený. Mimochodem, ještě jsem nikdy neslyšela, že by nás platila třeba "solární" lobby. A přitom by to znělo docela pravděpodobně, protože fakt podporujeme solární elektrárny.

Znamená to, že jste úplně finančně závislí na vašich příznivcích?
Šárka: Jo. To, jestli bude Greenpeace u nás pracovat nebo ne, opravdu záleží jen na podpoře jednotlivých lidí. Hanka: Pravidla získávání finančních zdrojů jsou totiž pro všechny úřady Greenpeace na celém světě stejně přísný. Myslím, že kdyby nebylo podpory jednotlivců, přestalo by Greenpeace existovat ze dne na den.

Tak díky za rozhovor a ať vám to jde!

Otázky kladl Jirka Ransdorf