Fred Pearce
Otevřený dopis Greenpeace
Drazí Greenpeace, občas se na vás naštvu a píšu o vás ošklivé věci. Mám sklon zacházet s vámi jako s kterýmkoli velkým, mediálně hladovým nadnárodním seskupením. Tedy v duchu rčení, že když člověk večeří s ďáblem, potřebuje zatraceně dlouhou lžíci.
Tentokrát však máte pravdu. Po mnoho let jste v téhle hře byli před ostatními a teprve teď vychází najevo, o jak velký kus jste je předběhli. Mám na mysli vaši strategii týkající se velkého ekologického problému naší doby, globálního oteplování.
Ostatní environmentální skupiny trávily několik posledních let lobbováním vlád - snahou udělat si dobré oko u Evropské unie a infiltrovat Clintonovu administrativu. A co z toho? Nic, jak jsme zjistili z nedávného oznámení Billa Clintona ohledně amerických emisí skleníkových plynů. Odhalil v něm, že na Klimatickém summitu v Kjótu USA nabídnou vysoce podmíněnou verzi toho, co jeho předchůdce George Bush sliboval už v roce 1992 na Summitu Země v Riu - doručenou o 12 let později, než slíbil Bush.
Teď víme, kdo za to může. Koalice průmyslníků, kteří jsou zásadně proti jakýmkoli limitům na emise skleníkových plynů. Tato koalice zastrašila Kongres, americkou veřejnost a administrativu natolik, že přijaly její agendu za svou. Ale o jednom nás to poučilo: Vlády už nemají takový vliv. V nastávajícím světě globálního trhu jsou už jen pěšáky na šachovnici. Jsou to totiž korporace a nadnárodní firmy, jež mají dnes rozhodujíci slovo.
Vy jste si to uvědomili už dávno. Možná jste také tu a tam lobbovali vlády, ale vaše skutečné úsilí - blokování výpustí, obsazování ropných plošin - je zaměřeno na velké korporace.
Nám ostatním to mělo dojít už před deseti lety. Vlády přešlapovaly na místě a zpomalovaly vyjednávání o tom, zda něco udělat pro záchranu ozónové vrstvy. Ale teprve potom, co si DuPont a ICI, největší výrobci freonů zhoubných pro ozónovou vrstvu, uvědomili komerční výhody plynoucí z výroby alternativ a zastavili svůj odpor, teprve potom je následovaly i vlády.
Analýza dynamiky změn ekologické politiky to ukazuje všude, od katalyzátorů až po čistší řeky. A Greenpeace tím, že z větší části ignoruje postoje vlád a zaměřuje se na korporace, přibližuje den, kdy ony společnosti uvidí dolarové zisky plynoucí jim z jejich vlastní změny kursu.
U globálního oteplování to prozatím nefungovalo. Vy jste však ukázali cestu, hlavně tím, že jste na svou stranu dostali pojišťovací společnosti. Jedna věc byla apelovat na vlády, tak jak to dělaly ostatní skupiny, upozorňovat je, že oteplení s sebou přinese vichřice a hurikány, nečekané záplavy, sucha a další klimatický chaos. Bylo však vskutku bravurním kouskem přesvědčit největší světové pojišťovací společnosti, že eskalace pojistných nároků souvisejících s velkými katastrofami může být způsobena také klimatickou změnou - a přilákat je na vaši stranu, aby to začaly říkat nahlas.
Každý, kdo věří, že nedávné oznámení Shellu, že bude investovat 500 miliónů dolarů do fotovoltaické technologie, nesouvisí s vaší rvačkou o Brent Spar, je prostě naivka. Je čím dál jasnější, že to budou právě tyto nadnárodní společnosti, a ne vlády, kdo odstartují politické změny nezbytné ke skutečné redukci emisí skleníkových plynů.
Jsem si méně jist, pokud jde o váš láskyplně-nenávistný vztah k ropné společnosti BP. Jeden týden jim obsadíte vrtnou plošinu v severovýchodním Atlantiku, příští týden se bratříčkujete se šéfem společnosti Johnem Brownem a uháníte ho, aby kostru svého předstíraného zájmu o globální oteplování obalil masem firemní politiky. Ale když tohle ponecháme stranou, našli jste správnou strategii. Tohle jsou ti braši, kteří mají v rukou budoucnost! Oni to jsou, kdo mohou instalovat milióny solárních panelů po celé Severní Americe za peníze, které by je jinak stálo objevování a otevírání ropných polí v severovýchodním Atlantiku - na Atlantické hranici, jak tomu říkáte. Anebo mohou rozvíjet technologie, které se zaměří na vlny a přílivy bičující severozápadní Evropu namísto na ropu, která snad leží pod nimi.
Možná to jednoho dne opravdu udělají. A udělají to, protože uvidí, že jim z toho plynou komerční výhody. A potom se změní i americká vyjednávací pozice. Omezování emisí skleníkových plynů se bude zdát dokonce i samému srdci amerického byznysu jako věc stejně přirozená a zcela evidentně dobrá, jakou bylo rozehnání londýnských smogových mlh v 50. letech nebo záchrana ozónové vrstvy v letech devadesátých.
Z časopisu New Scientist, listopad 1997
přeložila Hana Pernicová