Greenpeace v Orientě

Rozhovor s Fouadem Hamdanem

Maličká kancelář toxické kampaně Greenpeace v exotickém Libanonu je součástí větší regionální pobočky, která nese název Greenpeace Mediterranean (Středomoří). Ta byla založena na ostrově Malta ve Středozemním moři v roce 1995. Kromě Malťanů a Libanonců se do činnosti Greenpeace v tomto regionu zapojují i aktivisté z Izraele, Turecka, Tunisu a Kypru. Činnost mezinárodní ekologické organizace tu však ovlivňují politické třenice mezi zmíněnými zeměmi (Libanonci nesmějí do Izraele a Izraelci pro změnu zase do Libanonu, napětí panuje i mezi Tureckem a Kyprem).

Fouad Hamdan, který má kromě vedení toxické kampaně v Libanonu na starost i styk s novináři ve všech šesti státech, je však optimistou. Když jsem si s ním dal schůzku v jedné z nábřežních kaváren v Bejrútu, přišel sice kvůli špatně zapsanému termínu v diáři o hodinu později. Díky tomu jsem se však mohl přesvědčit, jak známou je v libanonské metropoli postavou. "Nečekáte náhodou na Fouada?" reagoval naprosto neznámý muž na můj bezradný výraz. "Žádné strachy, určitě dorazí. Vím, že se tu často schází s různými lidmi, a vždy se také stoprocentně ukáže." Po tomto zjištění mi už ani nevadilo, že během našeho rozhovoru Fouad kvůli najímání nového kameramana v Turecku neustále někam telefonoval ze svého mobilu.

Fouade, nemůžu se na úvod nezeptat: V Libanonu se 15 let válčilo mj. kvůli nesnášenlivosti mezi zdejšími náboženskými komunitami křesťanů, šíitských a sunnitských muslimů a drúzů. Jak tu může fungovat tak kosmopolitní organizace, jako je Greenpeace?
Naprosto skvěle. Jsme jedna ze tří nevládních organizací v Libanonu, na jejichž činnosti se podílejí všechny komunity. Máme okolo 300 členů a 45 dobrovolníků a pro ty to platí rovněž. I když připouštím, že poté, co jsem založil zdejší kancelář, si řada lidí myslela, že coby šíita budu podporovat právě toto společenství. Brzy jsem je ale vyvedl z omylu. Nesnášíme spory, o nichž mluvíš, ani nacionalismus. Kdo s tím začne, nemá šanci u nás zůstat. Chceme zůstat mezinárodní se vším všudy.

Orient je pro řadu lidí v Evropě synonymem chaosu a velmi, ale velmi pozvolného pracovního tempa. Vidíš to tak také?
Greenpeace je tu organizováno velmi přesně a přísně. Stejně jako v Německu. Tím se omezí množství chyb při práci. Já například z Bejrútu řídím všechny mediální aktivity, vidím všechny časopisy a tiskové zprávy v jednotlivých zemích ještě před tím, než jdou na veřejnost. Rozdíl je spíš v politickém systému. Kypr a Malta jsou bohaté, prozápadně orientované státy a Greenpeace tam proto může pracovat v podstatě stejně jako v kontinentální Evropě. Turecko a Libanon bych naproti tomu označil za poloviční demokracie, dochází zde k porušování lidských práv, funguje ale svobodný tisk. I když je i Libanon hodně zasažen západními vlivy, práce s arabskými politiky tu má asi trošku jiná pravidla, než jaká známe z Evropy. To je pravda, tady se musí dlouho sedět u vodní dýmky, vypít řada koflíků čaje, teprve pak se dá vážně jednat. Každý mě varoval, že musím být diplomat, protože Blízký východ není Německo. Já jsem ale vlastně Němec i Libanonec zároveň, a tak ta změna prostředí nebyla tak problematická.

Jak to u toho čaje probíhá?
Většina politiků naštěstí uznává, že i když organizujeme přímé akce, blokujeme továrny a podobně, ne- chceme narušovat zdejší oficiální struktury. Rádi nás ale nemají. Jeden bývalý člen vlády mě například napadl, že poškozuji dobré jméno Libanonu, brzdím turistický ruch a dokonce prý pomáhám Izraeli (Izrael okupuje jižní část Libanonu - pozn. BT). Státní bezpečnost mě pak dvakrát vyslýchala - jednou sedm hodin, podruhé tři. Když jsem tu na podzim 1996 začínal, ministr spravedlnosti se na nočním zasedání vlády rozhodl nechat mě zavřít. Jenže druhý den se do toho vložili novináři a on od svého nápadu ustoupil. Zkou-šeli ale i jiné metody, nabízeli mi například ,lepší" práci a stěžovali si na mě v ústředí Greenpeace v Amsterdamu. Nepomohlo jim ale nic.

Zmínil jsi novináře. Jsou tu k akcím Greenpeace také tak skeptičtí, jako v Evropě?
Mohu říci, že novináři jsou na naší straně. Vládní noviny s námi sice nijak nesympatizují, vědí ovšem, že máme pravdu, a tak o našich aktivitách píší také, byť o poznání stručněji.

Jak to vypadá s podporou řadových Libanonců?
Jsem přesvědčen, že se nám bude daleko lépe pracovat, až bude na Blízkém východě mír. Zatím se tu každý bojí budoucnosti, přemýšlí, co se s námi stane v případě nové války, jak bude zítra vypadat naše vratké hospodářství. Proto se dnes řada lidí sice třeba připojí k naší petici, ovšem tak, aby jejich podpis nešlo přečíst. Mají prostě strach, že by to mohlo být někdy v budoucnu použito proti nim. Přesto ale jistou morální podporu cítím.

Jak se projevuje?
Lidé mě znají z televize a tak mě často zdraví na ulici. Pochvalují si naše akce a říkají: tak na to musíte! Všechno, co se tu děje kolem ochrany přírody, souvisí nějak s Greenpeace. Nemáme tu vlastně žádnou konkurenci, v Libanonu neexistuje například Světový fond na ochranu přírody (WWF) ani nic podobného.

,V Libanonu musíte s politiky dlouho sedět u vodní dýmky a vypít řadu koflíků čaje, teprve pak se dá vážně jednat," říká mluvčí Greenpeace Středomoří Fouad Hamdan.

Libanonská pobřeží je proslulé divokými skládkami toxického odpadu.

Ani Strana zelených?
Nic takového tu není, sem tam nás podpoří opozice.

Máte opravdu tak vědecké zázemí, jak tvrdíte ve svých tiskovinách? Vždyť pokud se vaše akce nebudou opírat o seriózní základy, můžete tohle renomé rychle ztratit.
Vše co říkáme, jsme také schopni prokázat. Nedávno jsme například pro naši studii, nakolik jsou znečišťovány řeky i pobřežní vody v Libanonu, pluli podél celé země. U toků a výpustí jsme nasbírali celkem 110 vzorků a pak jsme objednali jejich rozbor. Jsme ostatně jediní v Libanonu, kdo může podobnou analýzu provést. Poté co jsme odhalili stovky tun toxického odpadu, který byl do Libanonu dovezen z Evropy, byly evropské státy donuceny odvézt si svůj jedovatý odpad zpět. Spalovna Karantina byla uzavřena tři týdny po naší akci. To vše by se těžko podařilo, kdybychom hlásali nějaké nepodložené výmysly.

Proč ses vlastně vrátil z bohatého Německa, kde vše funguje, do válkou rozvráceného Libanonu, kde - jak se alespoň mně zdá - stojí ochrana přírody v žebříčku zájmu lidí až někde hodně vzadu?
Když se v roce 1993 na Maltě dozvěděli, že pracuji pro Greenpeace Německo a jsem z Libanonu, zavolali mi, zda-li bych tu nepomohl. O rok později už jsem se podílel na historické cestě lodi Rainbow Warrior do Libanonu a poté jsem začal pracovat na zdejší toxické kampani. Protože jsem ale nestíhal dělat současně mediální práci v Německu a toxickou kampaň tady, rozhodl jsem se tu zůstat a v listopadu 1996 jsem založil libanonskou kancelář této ,středomořské" pobočky.

Upřímně - nelitoval jsi toho někdy?
Vůbec ne. Jak vidíš, sice jsem z toho zešedivěl, mám ale tuhle práci rád. Naše pobočka má díky své poloze značný vliv také na další arabské státy, dokonce i v Zálivu. A to určitě stojí za to.

Břetislav Tureček, Bejrút