S českou královnou krásy Helenou Houdovou o tom, jak žít ve světě a nezůstat k němu lhostejný

"V téhle uspěchané společnosti je tak těžké zastavit se a přemýšlet, zda výrobek, který si zrovna kupujeme, někomu neubližuje. Ale právě od toho bychom měli začít!"

Heleno, jako modelka jsi dosáhla výrazného úspěchu. Byla jsi zvolena Miss ČR. Jsi ale zároveň studentkou sociální a kulturní antropologie a ve svém občanském životě se hlásíš k ekologickým a ochranářským organizacím. Máš pro tyhle své činnosti vytvořenou nějakou hierarchii?
Na prvním místě je pro mne můj osobní život. Zajímám se o ekologii a práva zvířat. S tím souvisí i škola, která mi s ekologií a právy zvířat splývá, je v mé životní filosofii vlastně nejvýš. Když se musím rozhodovat mezi prací a školou, zvolím školu. Co pro tebe znamená možnost občanské angažovanosti? Velice si vážím lidí, kteří pracují třeba tady u vás v kanceláři, v hospicích, v nemocnicích, ve školách, jako sestřičky nebo učitelé. Hodně pro mne znamená, že dnes mohu oslovit i obyčejné lidi, když si o mně v novinách nebo v časopisech přečtou, že třeba nejím maso nebo třídím odpad.

Je zřejmé, že se tě problematika ochrany přírody, životního prostředí a zvířat hluboce dotýká. Můžeš nějak vysvětlit svou motivaci?
Nemohu. Myslím, že mám vrozené sociální cítění. Tatínek říká, že mé první sociální aktivity sahají do doby, kdy jsem začínala mluvit. Prostě to cítím a myslím si, že je to tak správné.

Zúčastnila jsi se v minulosti například i blokády jaderné elektrárny Temelín. Co ti na Temelínu nejvíce vadí?
Myslím si, že na obou stranách - zda dostavět či nedostavět - je kousek pravdy. Ale záleží na každém jednotlivci, kam se jeho váhy přesunou. U mne převažuje fakt Černobylu. Nemůžeme říci, že jsme nevěděli, že se tohle může stát! Pokud tomu můžeme zabránit, tak bychom měli! V Černobylu selhal lidský faktor. A nepočítat s lidskými chybami je nezodpovědné.

Mluvíš o spotřebitelské volbě, to znamená schopnosti spotřebitele - konzumenta rozlišovat mezi produktem, který nepoškozuje životní prostředí a produktem, který ho potenciálně nebo skutečně poškozuje. Chápeš tuto volbu jako určitou formu občanské angažovanosti?
Určitě, protože je to něco, co může udělat každý z nás. V téhle uspěchané společnosti je tak těžké zastavit se a přemýšlet, zda výrobek, který si zrovna kupujeme, někomu neubližuje. Ale právě od toho bychom měli začít! Ne bezmyšlenkovitě získávat a kupovat, ale přemýšlet o možnosti výběru. Je to hrozně těžké, ale ne nemožné.

Globalizace, industrializace, konzum - to jsou fenomény, jimž jednotlivec může jen stěží čelit. Jak se proti takovým vlivům můžeme bránit?
To je složitá otázka. Setkávám se každodenně třeba s kosmetikou, protože jsem líčena. Když tu kosmetiku znám, a vím že je testována na zvířatech, tak řeknu ne. Máme-li možnost volby mezi lepším a horším, zvolme si to lepší!

Cítíš se globalizací osobně ohrožená?
Myslím, že jsme v tom pohlceni všichni. Ale bránit se můžeme do určité míry také všichni. Není to otázka strachu, ale toho, jak moc se necháme zblbnout.

Říká se, že průmysl ohrožuje lidstvo. Lidé umírají na civilizační choroby, přicházejí o život při autonehodách, ztrácejí přirozený životní prostor. Myslíš si, že lze tuhle industriální genocidu nějakým způsobem zastavit?
Je to všechno o pokroku. Myslím si, že teorie pokroku při zachování principů trvale udržitelného života je realizovatelná. Je zde samozřejmě problém nadnárodních společností, globalizace, lobbistických kruhů i jednotlivých lidí. Je to běh na dlouhou trať. To ale neznamená, že bychom se neměli rozběhnout! Je třeba si jen uvědomit, že musíme běžet jiných směrem.

Co použití takových prostředků jako jsou přímé akce, bojkoty, blokády - myslíš, že mají ve společnosti své místo?
Nejsem pro radikální akce, jako třeba řezání kožichů v obchodech.

A co třeba konkrétní akce Greenpeace, kdy aktivisté obsadí ropnou plošinu, aby nemohla být potopena do moře?
To si myslím že je v pořádku. Tady nejde o ničení cizího majetku, ani o ohrožování něčí bezpečnosti. Je třeba umět rozlišit to, čemu se říká přímá akce, jejímž cílem je upozornit na závažný problém, od skutečně násilné činnosti. Když třeba Greenpeace vyjedou na moře, aby bránili velrybářům lovit velryby - když ty velryby brání před harpunami vlastními těly - taková přímá akce může pomoci vyřešit problém.

Dnešní válečné konflikty, hrozící ekologická katastrofa, rostoucí násilí a brutalita, mocenské boje a korupce, rasismus, i fakt toho, že odpad, který vytřídíme, je potom svážen na stejné skládky - existuje z tohohle kruhu vůbec cesta ven? Lze se divit rezignaci většiny společnosti?
Život je o padání a o vstávání. Buďto má člověk sílu vstát nebo ne. Nevím, jestli rezignuje většina společnosti, mrzelo by mě to.

"To, co nás živí, je ideál pokroku. Musí se změnit charakteristika pokroku, aby se změnilo lidstvo. Ale nesmí to být pokrok za každou cenu, bez zřetele na to, jakou cenu za něj musíme platit."

Lze ještě fungovat v moderní společnosti a nevykořisťovat zvířata, nepodílet se na destrukci přírody?
Je to pro tebe otázka cesty poznání a hledání rovnováhy, nebo stanovených limitů co ještě můžeš a co už ne? Jak žít, aby člověk neubližoval přírodě a zvířatům? Přesně tak, v Indii můžeme nalézt mnichy, kteří před sebou dokonce zametají cestu, aby nešlápli na broučka. Přesto i oni cítí, že v tomto světě nelze žít, aniž by se člověk nepodílel na utrpení. Otázka zní, jak se s tím vyrovnat? Nabízí se odpověď - co nejmenší zlo. Jen málo lidí ví, že si může vybrat. Budu zase mluvit o kosmetice. Jsou firmy, které testují své přípravky na zvířatech a způsobují jim tak nepředstavitelné utrpení. A jsou firmy, které to nedělají! Je to o tom, jestli jít k McDonald's nebo nejít. Člověk si přece může vybrat! Co se týká kožichů, tam je to jasné - buď si ho vezmu, nebo nevezmu. Pokud jde o přírodu, uvědomuji si, že nejsem tak čistá, jak bych chtěla. Broučka asi občas zašlápnu. Také jezdím autem do Prahy. Ale co se týče zvířat, dělám všechno pro to, abych jim neubližovala. Mohla jsem se svobodně rozhodnout, zda budu jíst maso a kupovat věci, které způsobují zvířatům bolest.

Jak si určuješ své osobní limity. Říkáš, že nejíš maso, co třeba mléčné výrobky?
Každou otázku je třeba řešit zvlášť. Myslím si, že je v pořádku, když se dojí krávy, které se v pohodě pasou někde na louce. To samé s vajíčky. Biologický koloběh - to že například vlk sežere králíka - tady funguje, a člověk do tohoto koloběhu patří. Nelíbí se mi ale, jak se zachází se zvířaty za jejich života, například ve velkochovech a při převozech na jatka. Proto nejím maso - to je můj bojkot.

Reklamní průmysl má na současném stavu společnosti nesporný podíl. Sama jsi se stala jeho součástí. Jak se s tím vyrovnáváš?
Je to všechno o kompromisu. Mým přáním je pomoci vztahy ve společnosti změnit. Nejen vztahy mezi lidmi, ale také náš postoj ke zvířatům. Pokud chceme, aby společnost byla lepší, musíme jí nejprve poznat. To, že jsem se vydala na tuhle cestu, ještě neznamená, že musím přijmout i její hodnoty.

Myslíš si, že postavení ženy ve společnosti má na přístup k životnímu prostředí vliv?
Hrozně se mi líbí, co dělají třeba Jihočeské matky. Říká se, že žena myslí srdcem a muž rozumem. Ženin svět je srdce, a srdcem muže je svět. Rozhodně ženský-mateřský cit v rozhodování musí hrát roli. Když se myslí jen rozumem, rozhoduje se bez lásky, bez citu. Měla by zde být rovnováha.

Proč vlastně studuješ společenskou a kulturní antropologii? Vidíš v tom návrat k tvé původní přirozenosti?
Je důležité definovat původní přirozenost. Většina lidí to chápe jako návrat na stromy. To bych nerada používala - lépe je říkat dejme tomu lepší společnost. U nás jsou bohužel strašně silné nacionalistické a rasistické tendence. Zabývám se teď problematiku soužití Čechů a Romů. Sociální a kulturní antropologie mi umožňuje pochopit jejich mentalitu, jejich kulturu, jejich minulost a možná i budoucnost.

Oslovují tě takové věci, jako například etnohudba nebo folklorní umění?
Zajímá mě romská hudba, romské pohádky. Líbí se mi také 60. léta - jako určitá revolta. Ta atmosféra. Závidím mamince, že v té době žila.

Jak jsi se vlastně dostala ke Greenpeace?
Ve svých 14 letech jsem cítila, že musím začít něco smysluplného dělat, jinak se zblázním. Začala jsem hledat co, jak a kde. První bylo Greenpeace. Jela jsem tehdy do Prahy a snažila se trošku víc angažovat. Tehdy to ale skončilo ze strany Greenpeace, přestali mi volat. Já vím, měli jste zrovna krizi. Ale mě to mrzelo. Cítila jsem se špatně. Pak jsem se začala angažovat u nás v Plzni v Dětech Země, které jsou mi spolu se Svobodou zvířat nejbližší. Řekla jsem si, že budu Greenpeace podporovat alespoň finančně.

Co ti v práci Greenpeace chybí?
Když tu pracujete, tak to možná necítíte, ale chybí mi tu mezičlánek komunikace s člověkem. O tom, že jste měli nějakou akci, se dovídám až když se stane, nebo když od vás dostanu časopis. Chápu samozřejmě, že některé akce musíte tajit. Myslím si, že tohle je problém Greenpeace.

Co myslíš, že by se s tím dalo dělat?
Zosobnit se. Je dobře, že je zde organizace, která je celosvětová a která má váhu. Když se řekne Greenpeace, každý ví, o koho jde. Něco jiného ale je, když se chce člověk opravdu zapojit. Najednou to jakoby nejde. Je skvělé, že tu dnes máte Šárku, která má vaše příznivce na starosti, dříve tu nebyl nikdo. Měl by na to být systém. Když někdo zavolá, že má dvě hodiny čas, dát mu vědět, kdy může přijít. Vždyť práce tu přece máte nad hlavu!

Co bys na závěr vzkázala našim čtenářům a příznivcům Greenpeace?
Aby neztráceli víru. Je to těžké, ale stejně ji neztrácejte! Je třeba, aby si lidé uvědomili, že každý má možnost volby. Záleží na každém z nás, zda zůstane ke světu lhostejný, nebo ne.

Děkujeme za rozhovor

Bergámo