| Mezinárodní dohody o ochraně Antarktidy |
|---|
Během Mezinárodního geofyzikálního roku 1957-1958 prováděli vědci z 67 zemí v Antarktidě rozsáhlé vědecké výzkumy. Ve snaze vybudovat na tomto základě stálou vědeckou spolupráci a regulovat lidské aktivity byla v roce 1959 dojednána a podepsána tzv. Antarktická smlouva. Podle ní je Antarktida je vyhrazena výlučně mírovým účelům, s předností pro "svobodu vědeckého zkoumání a spolupráci sloužící tomuto cíli". Testování zbraní, jaderné exploze či ukládání radioaktivního odpadu jsou zde zakázány. Během 80. let země Antarktické smlouvy dojednaly konvenci, která měla umožňovat těžbu minerálů v Antarktidě. To však Greenpeace a další ochránci přírody, mezi nimiž se angažoval například i známý oceánograf Jacques Ives Cousteau, považovali za naprosto nepřijatelné. V důsledku mezinárodní kampaně vedené Greenpeace nakonec Francie a Austrálie prohlásily, že tuto konvenci nikdy nebudou ratifikovat. V důsledku mezinárodního tlaku ochránců přírody z let 1990-91 dojednaly státy Antarktické smlouvy přísnější Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy, známý jako Madridský protokol. Ústředním ustanovením Protokolu je zákaz těžby - moratorium na veškerou komerční těžbu nerostů na dobu přinejmenším 50 let. Protokol zavádí též zpřísněná a právně závazná opatření týkající se zacházení s odpady, znečišťování moří a ochrany fauny a flóry. Dále stanoví, že pro veškeré navrhované návštěvy Antarktidy, bez ohledu na jejich účel, musí proběhnout procedura hodnocení vlivu na životní prostředí (EIA). |