S atomovým hřibem za zády

Od spolehlivé japonské techniky nikdo nečekal, že by se náhle mohla proměnit v atomovou pumu.

Oběti pokroku
Je čtvrtek 30. září 1999, 10 hodin 30 minut. V závodě na zpracování jaderného paliva v Tokaimuře se rozbíhá nekontrolovaná řetězová reakce. Následuje výbuch. Nejhorší jaderná havárie v dějinách Japonska. Teprve za dvě hodiny jsou obyvatelé Tokaimury varováni, aby nevycházeli z domova a nevětrali. Za další dvě hodiny již úřady organizují evakuaci. Specialisté později naměří až 20 tisíckrát vyšší úroveň radioaktivního záření než je běžné. Nejméně 69 osob je ozářeno.

Dne 30. září neselhala v japonské Tokaimuře technika, ale lidé. Stačila neopatrnost, nedbalost či opomenutí tří zaměstnanců továrny a Japonsko se dočkalo nejhorší atomové nehody ve svých dějinách. Co se vlastně stalo?
Dělníci prováděli běžnou, několikrát denně opakovanou operaci. Přilévali do nádrže s kyselinou dusičnou roztok uranu. Tak vysoce obohaceného uranu, s jakým dělníci onoho osudného dne pracovali, se však do kyseliny nesmí dostat více než 2,4 kilogramu. Větší množství může nastartovat nekontrolovatelnou řetězovou reakci. Dne 30. září 1999 se do kyseliny dostalo šestnáct kilogramů uranu najednou! Pokračování už známe - modrofialový záblesk, výbuch, zákaz vycházení, evakuace blízkého okolí podniku, 310 000 ohrožených lidí. Lidí, kteří nic netušili.

Na golfovém hřišti sto metrů od továrny hrálo sedm mužů golf. Aniž by si něčeho všimli, byli vystaveni silné dávce radioaktivního záření. Dnes jim jde o život. Jestliže přežijí, ponesou následky celý život. Časem se na ně zapomene. Nevinné oběti pokroku.

Československý Černobyl
Říkával se vtip: Víte, co se stane, až vybuchnou Jaslovské Bohunice? Změní se hymny, Slováci budou zpívat ,Kde domov můj?" a Češi ,Nad Tatrou sa blýská." Podařený vtip. Smích člověku dochází, když si uvědomí, že slovenská atomová elektrárna pracuje se sovětskou technikou. Jak se však ukázalo, ani naše technika není o nic lepší. Právě ta totiž způsobila havárii naší první jaderné elektrárny. Československý reaktor A1, spuštěný v Bohunicích roku 1972, selhal poprvé už v roce 1976. Tehdy z něj unikl oxid uhličitý. Dva dělníci přitom zemřeli. Jeden stačil ještě doběhnout k nouzovému východu, ten byl ale zamčený. Vedení elektrárny prý chtělo zabránit častým krádežím...
V roce 1977 došlo na reaktoru k další havárii. Radioaktivní zamoření některých míst v okolí elektrárny bylo ještě po letech tak vysoké, že by se dalo srovnat se zamořením v okolí Černobylu v době, kdy odsud byli evakuováni první obyvatelé. Po roce 1977 už reaktor A1 v Jaslovských Bohunicích nikdy nebyl spuštěn. Dodnes není uspokojivě vyřešena jeho likvidace. Smrtící nástroj čeká na další příležitost.

Atomové energie se jen tak nezbavíme. Tak jako čarodějův učeň, stejně i lidstvo bojuje s duchy, které samo vyvolalo a kterých se nyní nemůže zbavit. Absurdní je, že v době mohutné diskuze o atomové energii lidé ani neví, jak se zachovat v případě jaderné havárie. Vypukl by asi zmatek, automobily by ucpaly ulice a bránily v průjezdu záchranným četám, lidé by vybíhali z domovů a hledali své blízké - a vystavovali se smrtícímu záření. Ale o to se dnes nikdo nestará. Víme, že stačí málo a pokrok se nám může vymknout z rukou. Mluví se o tom, mezi lidmi i v médiích.

Je ale povinností médií informovat, co dělat v případě neštěstí. Nevycházet z domu a zapnout si televizi nebo rádio! Každým kontaktem s radioaktivitou zamořeným vzduchem se člověk vystavuje smrtelnému nebezpečí.

Z Tokaimury do Temelína
Lidé by si měli uvědomit, že žijí jednou nohou v hrobě. Vzpomeňme na Tokaimuru. Ten čtvrtek 30. září 1999 byl obyčejný den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dělo něco výjimečného. Zničehonic rádio hlásí zákaz vycházení z důvodu radioaktivního záření. Ti, kdo byli na ulicích, se ve zlomku vteřiny stali potenciálními mrtvolami. Pozor! Z Tokaimury do Dukovan nebo Temelína je to blíže, než by se podle mapy mohlo zdát.