|
OBĚTI TRAGÉDIE V BHÓPÁLU
Účinky jedů, jež při havárii zasáhly lidi žijící v okolí chemičky,
byl strašlivý. Mnozí zemřeli ve svých postelích. Jiní se osleplí
vypotáceli ze svých domů, dusili se a zemřeli na ulici. Jedovaté
plyny lidem spálily tkáně očí a plic a poškodily řadu dalších tělesných
systémů. U obětí, které katastrofu přežily, prokázaly lékařské studie
neurologické symptomy zahrnující bolesti hlavy, poruchy rovnováhy,
depresi, únavu, vyčerpání, podrážděnost, ale také poškození a abnormality
trávicí trubice, pohybového aparátu, rozmnožovacího a imunitního
systému.
V listopadu 1989 byl počet obětí, které zemřely na následky havárie,
oficiálně odhadován na 3 589. V říjnu 1990 zvýšila indická vláda
odhad mrtvých na 3 828. Ve skutečnosti jich patrně bylo mnohem více.
Jen během prvních měsíců roku 1985 totiž hlavní bhópálský patolog
provedl 4 950 pitev a ve svém hlášení uvedl, že havárie si vyžádala
celkem 4 136 mrtvých. Navíc lidé postižení havárií umírali dále.
V říjnu 1995 byl počet obětí odhadován už na 7 575. Odhaduje se,
že na následky havárie zemřelo celkem asi 16 000 lidí a dalších
500 000 lidí bylo vážně postiženo. Ještě dnes umírá každý měsíc
na následky otravy 10 až 15 lidí.
Společnost Union Carbide byla požádána, aby odškodnila alespoň
ty, kteří zůstali trvale neschopní práce. Firma však odmítla zaplatit
220 milionů dolarů, které v rámci tzv. předběžného vyrovnání požadovaly
organizace sdružující oběti katastrofy. Společnost raději po léta
platila armádu právníků, kterým se úspěšně dařilo prodlužovat nekonečné
soudní spory.
Nakonec se v roce 1989 indická vláda rozhodla přistoupit na mimosoudní
vyrovnání ve výši 470 mil. dolarů. Výplata odškodnění činila průměrně
270 až 530 dolarů na osobu. To postiženým často nestačilo ani k
zaplacení nutné lékařské péče za posledních 5 let. Přitom mnoho
z těchto lidí a jejich dětí je nemocných i nadále a patrně zůstanou
nemocní po celý život. Přibližně 100 000 lidí stále potřebuje akutní
lékařskou péči, ale kompenzace se na ně nevztahují.
Od roku 1984 bylo jménem obětí a přeživších ve snaze získat přiměřenou
kompenzaci zahájeno u amerických federálních soudů přes 140 případů.
Tyto soudní případy pokračují dodnes.
Svědectví obětí:
Kahkashan žije v Shobharam Ki Bawdi. V době havárie jí bylo
6 let:
"Oči mě pořád hodně pálí a špatně vidím. Na prsou mě pořád
bolí a pálí. Někdy si myslím, že je lepší zemřít, než žít celou
dobu s takovými bolestmi. Když už byla bolest nesnesitelná, maminka
nahřála cihlu a přikládala mi ji na záda. Spolu s lehkou masáží
to na chvíli bolest utišilo. Pak mě máma odvezla do nemocnice. Každý
den jsem dostávala injekce a užívala plnou hrst léků. Dokud jsem
užívala všechny ty léky, bolest byla snesitelná. Když jsem léky
přestala brát, bolest se vrátila. Pak mi jedna z mých tet řekla
o klinice Sambhavna. Lékař na této klinice mi doporučil chodit na
masážní léčbu. Stále ještě docházím na masáže a většina bolestí
ustala."
Kudan se narodil krátce před katastrofou a žije dnes v Jai Prakash
Nagar:
"Když došlo k úniku plynu, bylo mi osm dní a já byl ještě v
nemocnici. Můj otec tam byl tehdy se mnou a říkal, že mě sice doktoři
ukryli do skleněné krabice, ale přesto mi plyn zasáhl oči i plíce.
Rád hraji kriket, ale nemůžu běhat, protože nemohu popadnout dech.
Když běžím, bolí mě na prsou. Mám hodně kamarádů. I oni mají všelijaké
problémy se zdravím. Žijeme přímo naproti chemičce Union Carbide.
Hodně lidí v našem okolí je nemocných. Moc jich zemřelo a pořád
umírají další. Lidé nemůžou pořádně dýchat, často trpí horečkami
a bolestmi žaludku. Nevím, komu továrna patří. Jeden soused mi říkal,
že v továrně vyráběli jedy k zabíjení hmyzu. Myslím, že by nikdo
neměl vyrábět jedy. Proč zabíjet hmyz nebo jiné živé tvory? Oni
mají svůj život a my máme svůj. Jedy z továrny se dostávají do studní,
ze kterých pijeme vodu. Všude kolem nás je jed."
. |
