BHÓPÁLSKÝ DENÍK

Vidět na vlastní oči situaci lidí, kteří přežili havárii v indickém Bhopálu, je něco úplně jiného, než si o této tragédii přečíst třeba i horu knih. Tak jsem uvažoval, když kolegyně Satu přišla s informací, že Greenpeace hledá dobrovolníka do mezinárodního týmu, jenž by nějaký čas pracoval přímo v Bhopálu. Do plánovaného odjezdu zbývalo jen několik dní, takže jsem nestihl ani běžná očkování, natož nějakou důkladnější přípravu.

V pondělí 18. listopadu jsem už seděl v letadle do Dillí a četl si letáky přibalené k antimalarikům, kterými mne vybavila hygienická stanice a centrum cestovní medicíny. Kapitola popisující vedlejší účinky antimalarik je opravdu poutavé čtení, kterým si můžete příjemně zkrátit jinak celkem nudný osmihodinový let.

Porovnával jsem všechno, co jsem kdy o malárii četl s radami mých přátel z řad lékařů a cestovatelů. Na to, jak se bránit malárii, neexistuje jednotný názor. V podstatě máte dvě možnosti: Buď budete antimalarika brát preventivně, a v tom případě si poškodíte játra a lék se Vám usadí mj. v oční duhovce (odkud se může vyplavit) a v rohovce (odkud se již vyplavit nemůže, takže můžete očekávat poškození zraku), nebo antimalarika brát nebudete, avšak potom počítejte s tím, že když malárii dostanete, narvou do vás tak vysoké dávky týchž léků, že vám to poškodí játra a účinná látka se vám usadí v oční rohovce a duhovce. Můžete si vybrat.

V polovině letu otráveně odkládám přiložené letáky a začínám se probírat informacemi o tragédii v Bhopálu, tak jak se mi je v posledních letech podařilo nasbírat. Myšlenky na malárii mne pomalu přecházejí.

Jestliže budu nadále ve svém vyprávění o Bhopálu příliš patetický, prosím, nemějte mi to příliš za zlé. Lidská tragédie, jež v Bhopálu začala oné prosincové noci roku 1984 a přetrvává do dnešních dnů, tento patos ospravedlňuje.

1 9 . l i s t o p a d u  2 0 0 2

Přistávám na letišti v Dillí a hlavou se mi honí myšlenky, jež se mi jen těžko daří uspořádat. Jaká bude Indie, o níž jsem tolik četl a kam jsem se tak dlouho toužil podívat? Jak nás přijmou lidé v Bhopálu? Má Greenpeace šanci zdejším lidem opravdu nějak účinně pomoci? A máme vůbec morální právo zde pomáhat? Není to jen další rozmařilý nápad nás bohatých "zápaďáků", kteří nejprve v podobě americké firmy Union Carbide způsobí zdejším lidem tak strašnou katastrofu a pak se ji v podobě Greenpeace a dalších charitativních organizací snaží napravit? Není to, o co se v Bhopálu snažíme, prostě jen vývoz naší západní kultury, která se sem nehodí a může více uškodit než pomoci? Špatné svědomí bohatých?

Slibuji si, že se pokusím na všechny tyto otázky podle svého nejlepšího svědomí co nejpravdivěji odpovědět. Abych si myšlenky trochu utřídil, zkouším si připomenout fakta.

Bhopálská tragédie

V noci z 2. na 3. prosince došlo v indickém Bhopálu k vůbec nejvážnější průmyslové havárii v celé lidské historii. Z areálu továrny patřící americké chemické společnosti Union Carbide unikl mrak smrtících plynů, jenž mj. obsahoval 27 tun metylizokyanátu, kyanovodíku a dalších smrtelně nebezpečných látek. Havárii zavinilo vedení firmy, která chemičku v Indii provozovala hluboko pod bezpečnostními standardy běžnými v západních zemích. Bezpečnostní systémy dílem vůbec nefungovaly, dílem byly vypnuty z důvodů oprav. Tank s jedovatými chemikáliemi se přehřál a vybuchl mj. proto, že byla v rámci úsporných opatření vypnuta chladící jednotka (což mělo pomoci snížit výrobní náklady o necelých 40 US dolarů za den!).

Oblak smrtících plynů zahalil město. Mnoho lidí zemřelo ve spánku. Další se s očima popálenýma plynem vypotáceli ze svých domovů a marně hledali pomoc na ulici. Odhaduje se, že 2 500 lidi zahynulo ihned nebo během následujících několika hodin. Během prvních tří dní zemřelo na následky otravy celkem 8 000 lidí.

Ti, co přežili, však nemluví o štěstí. Během havárie bylo plynem otráveno více než 520 000 lidí, kteří mají jedovaté látky dodnes ve svém krevním oběhu. Tito lidé byli se svým psychickým traumatem ponecháni napospas svému osudu. Většina z nich má natrvalo poškozené zdraví.

Nejméně 150 000 lid (včetně dětí, jež se později narodily rodičům otráveným plynem) ještě i dnes potřebuje stálou lékařskou péči. Počet lidí, jež zemřeli na následky otravy, vzrostl do dnešních dnů na 20 000 a každý den umírá další člověk. Více než 80 000 lidí je příliš nemocných na to, aby mohli vykonávat třeba jen lehčí práci.

Společnost Union Carbide odmítla převzít za tragédii jakoukoliv odpovědnost. Opustila svou zamořenou chemičku a stáhla se z Indie. Celá léta platila armádu právníků, aby poškozeným a jejich rodinám nemusela vyplatit žádné odškodné. Nakonec došlo k mimosoudnímu vyrovnání mezi Union Carbide a indickou vládou. Indie však místo požadovaných 3 miliard obdržela nakonec jen 470 milionů US dolarů.
Přibližně 95 procent přeživších obětí dostalo symbolické odškodné ve výši 500 dolarů (25 000 rupií) jako kompenzaci za poškozené zdraví a ztrátu živobytí. To představuje méně než 10 centů denně - přibližně jeden šálek čaje v indických cenách - za 18 let utrpení.

Jeden z hlavních viníků havárie v Bhopálu, americký manažer indické firmy Warren Anderson se 18 let úspěšně vyhýbal soudu, přestože na něj byl vydán zatykač Interpolem. Nakonec byl v srpnu 2002 vypátrán za spolupráce Greenpeace a deníku Daily Mirror ve své bohaté rezidenci v New Yorku.

Odpovědnost společnosti Dow

V únoru 2001 převzala firmu Union Carbide nadnárodní společnost Dow Chemical Company, a to navzdory varování ze strany obětí, že Dow tím přebere odpovědnost rovněž za všechny škody způsobené v Indii firmou Union Carbide.

Nově zvolený prezident společnosti Dow Michael Parker se při svém prvním veřejném vystoupení nechal slyšet, že Dow si je vědomo všech faktů souvisejících s havárií, avšak Union Carbide podle jeho názoru udělala vše potřebné, aby zajistila zdravé životní prostředí, ochranu zdraví a bezpečnostní programy. Mluvčí společnosti Dow Kathy Hunt to vyjádřila ještě lapidárněji, když prohlásila, že kompenzace ve výši 500 dolarů je "plenty good for Indian".

Společnost Dow opakovaně prohlásila, že kapitola jménem Bhopál je uzavřena a otázka bezpečnosti byla vyřešena.

Zdravotní odpovědnost

Zdravotní péče o oběti Bhopálu je dodnes nesmírně komplikovaná mj. i proto, že Dow Chemical stále odmítá sdělit informace o složení a povaze toxických látek, jež při havárii unikly a o jejich účincích na zdraví lidi.

To má za následek, že přiměřená dlouhodobá léčba obětí byla prakticky znemožněna, ne-li úplně vyloučena. Co je však horší, následky otravy se dnes začínají projevovat i u dětí, které se narodily až po havárii.


2 0 . l i s t o p a d u 2 0 0 2

Dnes jsem dorazil nočním vlakem s příznačným názvem "Bhopal Expres" do Bhopálu. K mému obrovskému údivu je to město, které má zhruba tolik obyvatel jako Praha. Kupuji si noviny Bhopal Live a na první stránce je veliká fotografie aktivistů Greenpeace, kteří vyznačují kontaminované rybníky dnes vysušené sluncem, kam firma Union Carbide po léta ukládala svůj odpad. Problém je, že nejchudší lidé z blízkých kolonií si z těchto rybníků berou bahno na stavbu svých domů. Jeden z rybníků se v období monzunu zaplňuje vodou a pak se v něm koupou místní děti. Slibuji si, že článek z indických novin přeložím pro české návštěvníky webu.

Článek přeložen zde

PS: Na první stránce místních novin je vedle článku o Greenpeace ještě fotografie krásné dívky se jménem Yana Gupta. Je to upoutávka na rozhovor hádejte s kým? S českou top modelkou Janou Synkovou z Brna, která si vzala za manžela Inda...


2 4 . l i s t o p a d u  2 0 0 2

Měsíc dnes v noci svítí už jen tak ze tří čtvrtin. Dokončuji ještě text pro náš český web v naší improvizované kanceláři zřízené v jednom z bytů v obytném komplexu Sayhadra. Spát jdu až hodně pozdě po druhé hodině. Někde v okolí vyjí desítky psů


2 5 . l i s t o p a d u 2 0 0 2

Ráno se probouzím před šestou. Ruce mám celé oteklé a hrozně mně drbou. Ukazuje se, že mi v noci do moskytiéry nějak proklouzl komár. Pomocí baterky se mi ho nakonec podaří v záhybu sítě vypátrat. Komáři v Indii jsou na rozdíl od těch našich docela maličcí. Tenhle je ale pěkně vypasený. S perverzní rozkoší ho rozmáčknu. Je plný mojí krve.

Snažím se ještě spát, ale už mi to moc nejde. Slyším, jak za moskytiérou piští vzteky několik komárů, kterým se celou noc nepodařilo dostat se dovnitř. Nakonec to vzdám a jdu se osprchovat. Ostatní už také pomalu vstávají.

Uklidit Bhopál!

Dnes je tedy velká akce. Den D, na který se někteří z nás připravovali celé měsíce. Vlastně jsem ještě nikdy nezažil akci, na kterou by se Greenpeace tak dlouho a důkladně připravovalo.

Vše začalo už roku 1999, kdy vědecký tým Greenpeace odebral v chemičce Union Carbide v Bhopálu první vzorky. Když vyšlo najevo, že areál chemičky i její okolí jsou natolik kontaminovány chemickými jedy, že to ohrožuje zdraví a životy lidí v okolí, bylo o nové kampani rozhodnuto.

Postupně Greenpeace vydalo o zamoření Bhópálu několik studií. Poslední z nich se jmenuje Technical guidelines for cleanup at the Union Carbide India Ltd (UCIL) site in Bhopal a je vlastně podrobným návodem, jak areál chemičky a jeho okolí dekontaminovat. Tato studie byla prezentována indické vládě a předána i společnosti Dow Chemicals.

Potíž je v tom, že k úklidu a dekontaminaci Bhopálu se nikdo nemá. Zcela logicky musí tuto práci zaplatit společnost Dow, která je za toxické dědictví zodpovědná.

Greenpeace se proto rozhodlo převzít část práce na sebe a uklidit alespoň malou část chemičky, jmenovitě budovu označenou jako shed (sklad), v níž se dodnes nalézají zbytky z chemické výroby pesticidů, hlavně hexachlorcyklohexan.

A právě na tohle se mezinárodní tým specialistů Greenpeace připravoval několik měsíců. Po vzoru chemického vojska bylo zkonstruováno speciální přenosné zařízení na odmořování aktivistů, jež budou ve skladu pracovat. Toto zařízení bylo vyzkoušeno už v březnu v Austrálii. Vlastně se jedná o velmi účinnou sprchu s průtokem 30 litrů za minutu.

Na místě bude cisterna jako zásobárna vody pro odmořovací zařízení. Všichni, jež se budou úklidu účastnit (včetně fotografa a kameramana), budou mít speciální protichemický oděv, boty, rukavice a plynovou masku. Aktivisté se budou ve skladu střídat, aby se nepřehřáli, protože teplota uvnitř dosahuje až 40 stupňů Celsia.

Chemikálie budou nejprve vloženy do igelitových pytlů, zavařeny a pak uloženy do speciálních větších sudů určených pro transport nebezpečných chemikálií. Sudy budou opatřeny mezinárodně srozumitelnou nálepkou pro dopravu nebezpečných látek, v níž bude jasně vyznačen obsah. Během úklidu bude přítomna vědecká pracovnice Greenpeace z Velké Británie Ruth Stringer, která se podílela na vypracování studie Jak uklidit chemičku Union Carbide v Bhopálu . Na místě bude i lékař - specialista na otravu chemickými látkami - pro případ jakýchkoliv zdravotních komplikací. Úplně nakonec bude celý sklad dočista vysát speciálním vakuovým vysavačem opatřeným filtrem na chemické látky.

Jen těžko si představit pozitivnější akci. Jakoby ji vymyslel sám Mirek Dušín. A přesto nemělo být úlohou Greenpeace posloužit jako někdo, kdo vytahuje staré pneumatiky z potoka, které tam předtím naházeli nezodpovědní řidiči.

Za tuhle analogii dlužím vysvětlení. Aby bylo jasno, nemám nic proti těm, kdo čistí potoky od pneumatik a všelijakého neřádu. Taková činnost je nesmírně záslužná. Stává se však nebezpečnou, pokud jsou organizace na ochranu přírody deklasovány pouze na jakési metaře, kteří po jiných uklízejí jejich svinstva.

Jak častokrát jsem už v životě slyšel: "Proč se zajímáte o tohle a tohle? Proč raději nejdete dělat něco pořádného a neuklidíte třeba nějaký potok?" Jenže ono to pak vyvolává dojem, že svinstvo je možné dělat beztrestně. Že se vždycky najdou nějací ochránci přírody, kteří ty pneumatiky z potoka vytahají. Od toho tady přece jsou, ne?

Jsem opravdu rád, že i v tomto případě byla strategie Greenpeace pečlivě promyšlená. Organizace chtěla ukázat, že dekontaminovat a uklidit místo katastrofy v Bhopálu lze, ale že to musí udělat společnost Dow. To bude však jen první bod. Dále musí Dow zajistit dlouhodobou zdravotní péči o oběti katastrofy a poskytnout jim a jejich rodinám přiměřenou finanční kompenzaci. V neposlední řadě musí Dow zajistit čistou pitnou vodu pro lidi v okolí chemičky.

Dlouhodobým cílem kampaně s názvem Spravedlnost pro Bhopál je pak ještě něco jiného. Je to přijetí mezinárodních právních nástrojů jež by pomohly zaručit, že za podobné katastrofy budou jejich viníci vždy muset přijmout zodpovědnost.

Jak ukazuje jedna z posledních studií Greenpeace s názvem Zločiny korporací, jsou to často právě nadnárodní společnosti, které způsobí zločinnou škodu a pak se vyvléknou z jakékoliv odpovědnosti a škodu nechají zaplatit někoho jiného. Greenpeace na posledním summitu OSN v Johannesburgu navrhlo právní nástroj s názvem "Bhopálské principy".

Poznámka:
Zprávu Zločiny korporací si v anglickém originále "Corporate Crimes, The need for an international instrument on corporate accountability and liability" můžete stáhnout zde.

Základní informace v češtině včetně překladu Bhopálských principů obsahuje mj. tisková zpráva Greenpeace "Spolana mezi firemní zločiny" ze 4. června 2002

Tohle všechno jsem si připomínal, když jsme se v pondělí ráno 25. listopadu chystali v Bhopálu na akci. Byl krásný den, sluníčko svítilo a tady v Indii bylo už brzy po ránu skoro 28 stupňů. Nikdo z nás netušil, jak neblaze celá akce ten den dopadne.

Zatčeni

Odjíždíme na místo. Poprvé vidím na vlastní oči továrnu Union Carbide, kde v roce 1984 došlo ke katastrofě. Jsem trochu zklamán. Musel to být docela malý provoz. Zdaleka ne tak velký, jako například česká Spolchemie nebo Spolana Neratovice. Zdi fabriky jsou pomalované všelijakými obrázky a nápisy v hindí. Největší nápis v angličtině hlásá "Pověste Andersona". Nemám nejmenší zdání, zda nápis opravdu vyjadřuje to, co si zdejší lidé o věci myslí.

Místo někdejší tragédie dnes vypadá docela neškodně. Trochu jako sad. Jen v dálce jsou vidět nějaké budovy. V celém areálu se pokojně pasou krávy. Podél zdi, která odděluje fabriku od města, vede silnice. Hned za ní začínají kolonie slumů. Vítají nás místní lidé. Někteří jsou v tričkách s nápisem "DOW Clean up Bhopal!" (DOW, vyčistěte Bhopál). Děti řičí nadšením.

Právě tohle je něco, na co jsme v minulých dnech narazili jako na vážný problém, který je třeba rázně vyřešit: indické děti. Jistě, jsou skvělé, bezprostřední, ihned nadšené pro jakoukoliv činnost. Nemají ale naprosto žádný pojem o toxickém nebezpečí. Vymysleli jsme tedy, že zatímco my budeme vyklízet chemický sklad, děti z okolních slumů budou v bezpečné zóně pouštět papírové draky. Měli jsme pro ně připraveno celkem 350 draků s nápisem "Dow Clean up Bhopal". Připravovali jsme je několik dní. Viděli jste už někdy indické děti pouštět draky? Je to opravdový zážitek. Malí dráčci jim létají i za úplného bezvětří.

Traktor s cisternou na vodu pro dekontaminační jednotku projíždí do areálu chemičky. Naši horolezci vylézají na střechu budovy zamořené hexachlorcyklohexanem. Náhle se na scéně objevuje jakýsi tlustý muž v kožené bundě. Zřejmě šéf zdejší ochranky střežící areál. Je úplně bez sebe vzteky. Snažíme se mu anglicky vysvětlit, že se chystáme dělat velmi potřebnou a naléhavou věc. Místní obyvatelé se o totéž pokoušejí v hindí. Muž se vzteká a volá kamsi vysílačkou.

Za chvíli přijíždí policie. Relativně rychle. Jsme na místě teprve asi 20 minut. Policisté jsou vyzbrojeni bambusovými holemi a štíty. Vypadají přesně, jako ve slavném filmu Gándhí od Richarda Attenborougha.

Objevují se místní ženy v tradičních indických sárí. Přišly dělat peacekeepers čili mírotvorce. Snaží se hovořit s policisty. Nerozumím ani slovu. Vypadají trochu jako matky, které se snaží domluvit svým nezbedným dětem. Jedna z nich obzvláště vyniká jakousi vnitřní silou a klidnou důstojností. Později se dozvídám, že to je paní Rashida Bi, vedoucí postava zdejšího ženského hnutí. Rashidě při havárii v chemičce zahynulo pět členů rodiny.

Domlouvání žen nepomáhá. Policisté atakují aktivisty pěstmi a holemi. Lidé si sedají na zem a berou se za ruce. Jeden indický aktivista se snaží postavit a poté, co ho policejní oficír prudce uhodí do tváře, začne zpívat: "I am Hindustání, I am Hindustání, I am Hindustání..."

Najednou začnou naši indičtí přátelé zpívat popěvek, jehož refrén mi navždy zůstane v paměti: "Čaru maru Dow ko."

Nenadále přijíždějí policistům posily. Přes prostranství k nám od silnice běží snad celý pluk. Mají také bambusové hole a štíty, ale oblečením mnohem více připomínají zásahovou jednotku. Začíná přitvrzovat. Seženou nás do houfu, jako ovce a začínají zatahovat kruh. Dopadají další a další rány.

Vidím, že jde do tuhého. Snažím se dostat vně kruhu, abych mohl ještě fotit. Trochu doufám, že si mne jako novináře nebudou všímat. Ale smýknou mnou na zem a za mnou přihodí ještě asi padesátiletou Američanku - na první pohled novinářku - s tváří vyzařující inteligencí.

Sedící lidé v kruhu se snaží pevně se propojit pažemi. Pořád se snažím fotit, avšak vypůjčený digitální foťák za 1600 dolarů raději schovávám do měkkého pouzdra.

Přijíždí policejní anton. Nejdříve tam hodí indického kluka, co zpíval, že je "Hindustání". Vidím, jak ho ještě v autě bijí. Potom už to jde ráz na ráz. Bambusovými holemi do auta našťouchají holandského fotografa Kádira, který se marně ohání mezinárodní novinářskou legitimací.

Zvlášť zuřivě si vede jedna mladá indická policistka v holínkách. Je hrozné vedro. Cvakám aparátem ostošest a cítím, jak mi pot lije po tváři a po zádech. Čekám, kdy dostanu první ránu pendrekem, ale přesto se snažím zůstat prost jakýchkoliv emocí. Vím už z dřívějška, jak emoce člověka při fotografování rozptylují a jak zabraňují rozpoznat a vidět důležité momenty

Na scéně se objevují indické ženy ve zvláštních modrých sárích. Vypadají tak nějak vznešeně a klidně, že se zpočátku domnívám, že to jsou také peacekeeperky. Teprve později si všimnu, že mají na sárí policejní výložky.

Nakonec se ještě jednou pokusím jakoby nic se zařadit mezi ostatní novináře a odejít s nimi. Brunátný policista mne však chytí za paži a napřáhne hůl.

"Sorry, I am doing my work here," snažím se mu vysvětlit a ukazuji fotoaparát.

Policista je však nekompromisní: "You did trespass!"

A už jsem v policejním antonu s ostatními. Za mnou ještě jako pytel přihodí vědeckou pracovnici Greenpeace z Velké Británie Ruth Stringer.

Podívejte se na video zachycující naše brutální zatčení:

Quicktime

Windows Media

Fotogalerie

Ve věznici Madhya Pradesh

Policejní anton nás odváží kamsi pryč. Pokouším se schovat paměťové karty z digitálního fotoaparátu tak, aby je u mne policie nenašla a nemohla je zabavit.

Přemýšlím, co jsme udělali špatně. Počítali jsme přece se všemi eventualitami. Počítali jsme dokonce i s všetečnými indickými dětmi a vymysleli pro ně zábavu, aby se při naší úklidové akci nemohly přiotrávit. S čím jsme ale nepočítali, byly příliš horlivé místní úřady. Nepočítali jsme zkrátka s tím, že místní policie bude chtít nás (a dokonce i samotné oběti bhopálské tragédie) potrestat za pouhý vstup na pozemek opuštěné chemičky když ti, kdo zdejší havárii zavinili, zůstávají nepotrestáni.

Později odpoledne jsem se dozvěděl, že situace se velmi vyhrotila, když se o našem zatčení dozvěděli obyvatelé žijící v okolí chemičky. Přibližně 400 místních lidí většinou patřících rovněž mezi oběti havárie uspořádalo na naši podporu spontánní pokojný protest. Sedli si před chemičkou na zem a začali zpívat. Záběry policistů brutálně mlátících tyto lidi bambusovými holemi ještě týž večer obletěly celou Indii a objevily se prakticky ve všech indických zpravodajských relacích.

Pomalu ztrácím představu, jak dlouho už jedeme rozpálenou a vyschlou krajinou. Nakonec zastavujeme u menší pevnosti, jež nese název: "Central Prison of Madhya Pradesh". Domorodé ženy smí ven, sednout si do stínu stromu rostoucího na vězeňském dvoře. Policie jakoby na něco čekala. Patrně na další rozkazy.

Zhruba po dvou hodinách se chování policistů začne zničehonic měnit. Nevěřím vlastním očím. Najednou se na nás usmívají. Domýšlím se, na jak vysoké úrovni se asi vede jednání, co s námi mají udělat. Rozhoduje o tom ministr vnitra? Nebo dokonce samotný předseda vlády? Policisté nám nabízejí sušenky a čaj. Kde se vzal tu se vzal, je tu najednou policejní kameraman a snaží se natočit, jak jsou k nám policisté "laskaví".

Dávám se do řeči s Američankou, kterou zatkli spolu s námi a jíž jsem doposud považoval za novinářku. Jmenuje se Maud a není novinářka. Přijela pomáhat obětem Bhopálu jako dobrovolnice. Vypráví mi o klinice Sambhavna, kde dobrovolníci pracují. Na tuto kliniku se přicházejí léčit hlavně lidé zasažení při havárii plynem, kteří nemají peníze na normální zdravotní ošetření. To lékařům umožňuje mapovat i případy těch nejchudších obětí, které třeba nikdy předtím u lékaře nebyly. Klinika od roku 1996 zaregistrovala přes 11 000 obětí havárie, většinou z chudinských kolonií obklopujících chemičku. Zajímavé je, že klasickou západní medicínu zde doplňují ještě indickou Ajurvédickou medicínou a k terapii bolestivých případů zde vedle farmak používají i speciální jógická cvičení. Slibuji si, že se při nejbližší možné příležitosti na kliniku vypravím, abych se dozvěděl více.

Reportáž doplněná fotografiemi z kliniky Sambhavna bude umístěna zde

O něco později přijíždějí právníci a policisté nám všem dávají podepsat nějaké lejstro s mnoha kopíráky a průpisy. Zavazujeme se, že pokud budeme obviněni z porušení zákona, dostavíme se k magistrátnímu soudu v Bhopálu. Policie si ještě kopíruje naše víza a večer nás všechny propouštějí na svobodu.

2 6 . l i s t o p a d u  2 0 0 2

Dnes se v místních novinách objevilo nesmyslné obvinění, že jsme chtěli chemičku Union Carbide podpálit. Policie toto své tvrzení dokládá tím, že po našem zatčení našla mezi zabavenými věcmi i kanystr s benzínem.

Okamžitě organizujeme tiskovou konferenci. Do kulturního centra Rabíndranáta Thákura si nás přichází poslechnout 40 lidí. Odhaduji, že novinářů je z nich tak polovina. Jsou tu celkem 4 televizní štáby, nechybí korespondent BBC.

Vysvětlujeme, že kanystr s benzínem byl určen k pohonu našeho agregátu, který měl dodávat proud pro čerpadlo dekontaminačního zařízení a pro osvětlení vyklízené budovy.

Ruth Stringer vystupuje s powerpointovou prezentací, pomocí níž ukazuje, jak precizně jsme byli na náš úkol připraveni. Na konferenci je mj. přítomen i náš britský lékař .

Večer se setkáváme s paní Rašídou Bi. Vítáme ji potleskem. Říká, že to, co se včera stalo, morálku přeživších obětí nezlomilo, ale naopak posílilo.

2 7 . l i s t o p a d u  2 0 0 2

Dnes jsem celý den strávil na klinice Sambhavna. Seznámil jsem se zde mj. se Satyou, který inspiroval slavného francouzského spisovatele Dominique Lapierra k napsání knihy "It was five past midnight in Bhopal" (V Bhopálu bylo pět minut po půlnoci).

Osudy Satya jsou podivuhodné. V roce 1984 studoval medicínu. Když se 3. prosince dozvěděl o havárii v Bhopálu, okamžitě se tam vydal, aby pomáhal obětem. Na studia už se nevrátil. Tváří v tvář tragédii místních lidí se rozhodl v Bhopálu zůstat. Satya několik prvních let myl podlahy ve zdejší fabrice, za což dostával 500 rupií měsíčně - dost na jedno jídlo denně. Všechnu zbývající energii vydával jako dobrovolník na pomoc obětem.

Odpoledne jsem procházel zdejší kolonie a slumy přiléhající k opuštěné chemičce Union Carbide a mluvil s místními lidmi.

2 9 . l i s t o p a d u  2 0 0 2

Dnes ráno jsme dorazili nočním vlakem do Bombaje. Bombaj je naprosto šílená. Je to největší město, jaké jsem kdy viděl. Žije tu 20 milionů lidí, z toho 4 miliony neoficiálně. V noci jsou chodníky úplně plné spících bezdomovců. Spí tu takhle celé rodiny i s dětmi. Přesto je Bombaj velmi bohaté a drahé město. Jezdí tu červené dvoupatrové autobusy (doubledeckers) úplně jako v Londýně.

2 . p r o s i n c e  2 0 0 2

Včera přijelo nočním vlakem z Bhopálu několik desítek obětí, mezi nimi zejména ženy, často i s malými dětmi. Dnes jsme uspořádali společný průvod s košťaty před hlavní indickou kancelář firmy Dow zde v Bombaji.

Bhopálské ženy několik měsíců sbíraly košťata po celé Indii speciálně jen pro tuhle akci. Koště je totiž v Indii symbolem síly, kterou žena vládne v domácnosti. Bhopálské ženy použily koště jako symbol k emotivnímu vyjádření svých požadavků vůči společnosti Dow: "Čaru maru Dow ko - Buďto uklidíte Bhopál, nebo vás vymeteme z Indie," skandovaly dnes bhopálské ženy a navršily na ulici malou část sebraných košťat.

4 . p r o s i n c e  2 0 0 2

Dnes naše zástupce přijal pan Digvijay Singh, předseda vlády státu Madhya Pradesh. Omluvil se za brutalitu policie v Bhopálu a slíbil, že všechna obvinění proti aktivistům i proti přeživším obětem budou stažena. My jsme naopak požádali indickou vládu, aby nám udělila povolení oficiálně provést dekontaminaci v chemičce Union Carbide.

Závěr

Jak se bude situace vyvíjet dále, není jisté. Když jsem však chtěl 23. prosince odletět z Indie domů, imigrační úředník na letišti v Delhi mi suše sdělil, že nemohu opustit zemi, ježto obvinění proti nám nebylo doposud staženo. Soud s námi se má údajně konat koncem ledna. Že jsem nakonec mohl strávit Štědrý večer se svými blízkými v Praze, za to vděčím přátelům v indické pobočce Greenpeace, jejich obdivuhodným diplomatickým schopnostem a jejich ohromnému nasazení.

A perlička na závěr: Společnost Dow Chemicals mezitím projevila tak obrovskou dávku arogance, že zažalovala oběti havárie v Bhopálu za onen pokojný protest před kanceláří této firmy v Bombaji. Společnost žádá po nebohých obětech odškodné ve výši půl milionu rupií (10 000 US dolarů) za "ztrátu pracovního času".

Pokud mi někdo oznámí, že mne v Indii čeká soud, rád tam znovu pojedu. Bylo by mi ctí stanout v zemi Gándhího před soudem za takový "zločin", jakým je pokus o úklid toxického svinstva v chemičce Union Carbide, když skuteční viníci této tragédie zůstávají již 18 let nepotrestáni.

Václav Vašků

Co můžete udělat Vy Další informace o tragédii v Bhopálu najdete na adresách: http://www.greenpeace.cz/bhopal http://www.bhopal.net Základní stránka o Bhopálu na stránce Greenpeace International Bhopál a odpovědnost korporací Katastrofa v Bhopálu nemá v lidské historii obdobu (pouze v angličtině)